Rozloučení s Arizonou…

21. ledna 2008 v 6:07 | Olča Olguita Ollie |  Výlety
Nadešel můj předposlední víkend… Oba s Tomem máme volno a tak nemíříme nikam jinam než za Alešem do Arizony… Cesta nám utíká rychle, již jsme si na tříhodinovou vzdálenost zvykli. Mně to o to rychleji utíká, protože fotím. Aleš na nás trpělivě čeká, najíme se v Sizzler´s, jediné restauraci, ve které jsem v Blythe spokojená. Poté nás čeká Bluegrass Festival, který je vyhlášený po celých Státech a jenž má tradici víc jak dvacet let. Nemůžu tvrdit, že bych se na vyhraněný styl hudby těšila, ale když tam Aleš hraje na housle, vůbec mi to nevadí. Před dvěma roky jsem tam Rebeku natěšeně táhla hlavně kvůli tomu, že jsem mohla být s Tomem.. A tím, že s Tomem rok žijeme, nějak mě to tentokráte uspalo a jeli brzy domů. Muzikanti, se kterými Aleš hrál, beztak nepřekypovali obzvláštním talentem…
V sobotu nejprve snídáme ve "Steakes and Cakes", kde jsem si "pankackes" (něco jako lívance) objednala jenom proto, že jsem je nikdy nejedla - a nebylo o co stát. Akorát mě z toho celé dopoledne bolelo břicho, protože mě ta nadýchaná směs usmažená na pánvy akorát tak pěkně nafoukla než uspokojila.. Zachtělo se mi SPZetek čtyř am. států, které jsem doteď navštívila, tak jsme jeli na blešák do Quartzside, do kterého se stáhly snad všechny severní státy USA - nikdy jsem neviděla tolik lidí v Arizoně pohromadě!!! Zavzpomínala jsem na Rebeku, když jsme zašli na oběd jako kdysi před dvěma roky.. Chci jen podotknout, že se za mnou v úterý zastavila v Diegu a konečně jsem jí mohla předat svatební a vánoční dárek. Neviděly jsme se dobře od června a teď jsme si měly vše říct během tří hodin… Měla jsem ze setkání obrovskou radost - to snad ani nemusím zmiňovat…
Tak když jsem si koupila alespoň SPZky států Nevada a Utah (novou Arizonskou a starou Kalifornskou se sluníčkem zrovna neměli… respektive nám už nezbýval čas je shánět), jeli jsme se rozloučit s mými zelenými kamarády, saquaros. Zajeli jsme do Rock Dome Mountains mezi Quartzside a Ehrenburgem, kde jich je plno a kde jsem jihla blahem. Mí zelení ostnáčci se tyčily kolem dokola a tak jsem netoužila po ničem jiném než vylézt na vrchol hory "Amarillo" a býti jím blízko a býti výše než oni.
Ikdyž leden patří k jedněm z nejchladnějších měsíců v roce v Sonorské poušti, spolu s prosincem asi k jediným, přes den sluníčko pražilo o sto šest a dalo se očekávat s vylézáním smrtelně jedovatých chřestýšů, štírů a tarantulí. Kdo mě dobře zná, představí si jak velkou "oběť" můj výstup na horu představoval. Upřímně jsem se bála jak čert kříže, protože setkání s takovou osminohou příšerkou by mi mohlo být fatálním. Přesto jsem statečně stoupala a stanula na úplném vrcholu s nepopsatelným rozhledem do kraje, s výhledem na mé zelenáčky.
Návrat dolů vždycky bývá těžší než samotný výstup, obzvláště v takovém kamenitém terénu, kde se noha lehce smekne. Veřte nebo ne, využívala jsem svých lyžařských schopností a dařilo se mi výtečně - do té doby, než jsem pod jakýsi kamen viděla cosi zalézat. Nevím, co to bylo za zvířátko, ale rozhodilo mě to dost spolehlivě - zbrkle jsem se dala na úprk a jak jsem tak letěla dolů, sekla jsem sebou. Ale jak jsem se bála, že se tam v těch malejch klouzavejch šutrech schovává nějaká ta chlupatá osminohá potvora, nějak jsem upalovala pořád dál, se srdcem v krku… Asi by se přihlížející osoba pobavila… Já se teď při pohledu na odřenou ruku a namlácenou nohu s boulí také bavím… :-)
Chtěla jsem mamce udělat radost, že jí vyfotím jednoho z mých velikých ostnatých kamarádů, což jsem splnila, ale také jsem jí přidala na telefounek jednu drobnou kosmetickou úpravu. Sorry, maminko, celou dobu Ti bobíka střežím jako oko v hlavě… Skoro vůbec to není vidět ;-)
Tom s Alešem ještě dobrou hodinu stříleli do nějakých opuštěných vraků, tak jsem na ně čekala v autě - zaprvé jsem byla ráda, že jsem si mohla sednout někam, kam ke mně nepřileze žádná pouštní příšera, zadruhé se začalo rychle ochlazovat a zatřetí jsem chtěla rozběhat SMSkování… Sesmolila jsem dlouhou MMS, ale zaboha to nefunguje.. Tak omluva všem - smskovat budu zase až za dva týdny, pěkně doma, v našich krásných Čechách.
S Alešem jsme se důstojně rozloučili v jakési nové čínské restauraci - v lepší jsme snad ještě nejedli (celkově moc k Číňanům nechodíme, ale tentokrát to byla v ubohém Blythe výborná volba)! Zamáčkla jsem slzu a vydali jsme se na zpáteční cestu. Sbohem mí zelení kamarádi, zůstanete v mém srdci..
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama