Tetička se po Díkuvzdání opět hlásí!

29. listopadu 2007 v 11:05 | Olča Olguita Ollie |  Hlásím se..
Ahooooj, tak už zase fungujeme! Blog teď nějak nechtěl chodit, dobře týden jsem se nemohla zalogovat a protože jsem stejně neměla až tak moc času, vubec mi to nepřišlo divný.... V pondělí jsem chtěla mou odmlku napravit, přidat Vám sem něco málo nových písmenek a zaboha NE. Dokonce se mě snažili obalamutit, že jsem nikdy žádné Mexičanky nezaložila nebo už ani nevím, co.... každopádně musím říct, že jsem jejich "neexistování" hooodně ztěžka rozdejchávala...... Tolik nekonečných hodin a probdělých nocí u počítače.... brrrrrr... Naštěstí se to včera rozchodilo.
No co Vam budu povídat... Konečně jsem měla víc hodin, tak jsem prozměnu pracovala a na nic neměla čas. Do toho se chystám na přílet maminky a brašulky Lubky - už příští pátek!!!!! - tak to tady porůznu připravuju, nakupuju zásoby atd. Pak tady probíhal ten "šílenismus" - Thanksgiving Day (Den Díkůvzdání). Slavějí to každý čtvrtý čtvrtek v listopadu (Kanaďani to slaví v říjnu, jiný den, druhý týden) a řekla bych, že to byla ze všech těch svátků, co jsem si tu zažila, asi největší událost ze všech - jako každý svátek to je především o tom pořádně se najíst a pak také posedět s rodinou či přáteli, v podstatě takové "před-Vánoce". Upeče se krocan, namačkají brambory (Katie např. mačkala se sýrem), připraví sladká nádivka, vypeče se šťáva z masa a připraví se jako omáčka, podusí se dýně a nesmí chybět brusinkový kompot. Jako dezert servírují dýňový koláč. Přiznávám, že si všichni moc pochutnali - Norman s Katie to nachystali na výbornou. Na druhou stranu, ve čtvrtek mi to stačilo, jíst to další čtyři dny (jak se to tu provozuje) bych ani nemusela.. Všechny obchody byly ten den bezkompromisně zavřené, silnice krásně prázdné (co se provozu týče, kéž by bylo Díkůvzdání každý den! :-D) a v pátek tomu bylo přesně naopak: obchody otevřené víc než běžnou otevírací dobu - obchodníci se předháněli nejrůznějšími nabídkami a zákazníci se předháněli v jejich skupování - a na silnici více než tradiční provoz... jentaktak jsem dojela po víc jak půlhodině do práce (běžně to dám i za dvacet, ev. 25 minut, poněvadž provoz naštěstí nechytám)...
A do toho ta radostná novina: NÁŠ MRŇOUSEK UŽ JE NA SVĚTĚ!!!! TAKŽE MI KONEČNĚ MŮŽETE ŘÍKAT TETIČKO!!!! JMENUJEME SE MATĚJ, VYTAHLI NÁS KLEŠTĚMA V PÁTEK 23.11. VE 23:20, VÁŽILI JSME 3,5 KG, MĚŘILI 52CM A JSME NEUVĚŘITELNĚ KRÁSNÉ MIMINKO S HLAVOU PLNOU VLÁSKŮ. A KDYŽ SE VZTEKÁME, VYPADÁME JAKO TATÍNEK :-) Alespoň hodnotím dle fotek, reálně to posoudím až v únoru, až se vrátím.. ;-) Jsem teď tak strašně nedočkavá, až si ho pochovám, šmudlínka! A vzhledem k tomu, že jsem od mého pana bratra stále nedostala svolení, zda můžu šířit obrázky ("aby ho neočumoval každej"... :-D), jen co mi přijde, odkaz najdete v levém sloupci mezi mými oblíbenými stránkami, ....... pokud jej ovšem dostanu.. :-)
Zrovna jsme seděli s Tomem, Alešem a Vincentem v mex. restauraci v Point Lomě, téměř s výhledem na oceán, právě jsem vyhrála bitku s mým drahým, že si jednu margaritu dát můžu... (měla jsem po obědě nastoupit do prac. procesu a protože jsem veselá už při přičuchnutí ke špuntu, moc se to Tomovi nezdálo.... ale vyhrála jsem :-D)... Jakmile přinesli margaritečku (tentokráte ne jahodovou ani mangovou, nýbrž z granátového jablka!), přišla od Honzajze smska, že už je Máťa mezi námi. Objednávku jsem rázem navýšila o další kousek granátovo-jablečného moku s tequilkou a do práce šla s více než bujarou náladou. Kolem dokola jsem se hihňala jak puberťačka a hrdě všem oznamovala, že mám prvního synovce. Na prodejnu samozřejmě chodilo minimum lidí, tak jsem krutě střízlivěla a žíznila. V sobotu jsem měla jediný den volna, byli jsme pozváni na krocana (Díkůvzdání) a tak jsme ještě zapíjeli u Dvořáků v El Cajonu - nejprve po obědě růžovým šampíčkem a po večeři bílým. Kluk nám poroste jako z vody... ;-)

Taky jsem se omylem dostala na svůj první fotbalový zápas na QUALCOMM STADIUM (možná
znáte ze zpráv, tam bylo během požárů hlavní evakuační centrum). Carmenina neteř Jennie měla v poločase taneční vystoupení. Netušila jsem, že pojedu na fotbal, když jsem Carmen slíbila, že ji na to vystoupení doprovodím. Atmosféra byla naprosto bombová. Nejprve první dojmy z gigantické stavby, kde se člověk cítí jako mraveneček, poté zahajovací ceremonie s místním orchestrem a mažoretkama (vč. americké národní hymny, kdy celý stadión povstal a pravou ruku si držel na srdci, já jsem pouze poslouchala a hrdě ruku držela podél těla, ikdyž mě to "pohnulo") a následovně samotná hra.. Věděla jsem prd, o co v tom zápase šlo, běhali tam s míčem v ruce a neustále se to mlelo... během hry jsem sem tam i nějaké to pravidlo vypozorovala - když místní dali gól, celý stadión šílel, spustili se ohňostroje... no hezké to bylo. Pěkně po "emericku" jsem si došla pro čipsy (nachos aneb tortilla chips, jak jinak :-D) se sýrovou omáčkou a tím se celou druhou čtvrtinu zabavila (prodrat se do uličky, z uličky do chodby, najít stánek, vystát frontu, čtyřikrát pánovi vysvětlit, co bych si přála - nakonec jsem si vymýšlet přestala, protože pán byl trošku mimo - pak zase najít kde že jsme to vlastně seděli, prodrat se na sedadlo..... a pak si ještě pochutnávat...). Když to v půlce Jennie odtančila, jely jsme s Carmen za našema mužíkama a tak ani nevím, jak zápas dopadl. Budu tedy žít v přesvědčení, že si San Diego udrželo vedoucí skóre..
V pondělí jsme hrály poslední zápas a to se nemůžu nepochlubit! Vyhrály jsme nad tmavě modrejma na plné čáře, 7:3, a mám na triku hetrik! Krom tří gólů jsem i několikrát asistovala.. Domů jsem se vracela tak trošku v eufórii, navíc s fotkama mrňouska - vyvolávací proces snad ani nebudu popisovat, protože ten by zabral další dlouhý odstavec, stručně řečeno: technika proti mně vyhlásila stávku… :-D

Protože tu máme hooodně pozdě a jsem hoodně unavená, případné chyby přehlížejte, prosím! Teď nemůžu slibovat, že se ozvu brzo, max. se příští týden pokusím mezi předpříjezdovým úklidem.. J KONEČNĚ přišla řada na to dva roky vysněné San Francisco - předloni z toho sešlo kvůli počasí a Pepovo onemocnění a letos to pořád nechtělo vycházet časově - Tomasovi při jeho pracovní vytíženosti víc jak dva dny volna nehrozí a na dva dny to nemá smysl…. když jenom cesta trvá 6-9 hodin autem (druhá varianta platí při dodržování povolené rychlosti :-D).. A tak pojedu se sousedkou a "skoro-švagrovou" Katie a Katkou z Čech, která je tu na "dovolené" - na jazykovém kurzu. Shodou okolností si vybrala kurz angličtiny v San Diegu, aniž by věděla, že bratranec jejího přítele tady má bratrance Tomase.. :-D
Tak se těšte na obrázky.. - nejen ze San Francisca, ale i z Díkůvzdání atd. ;-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Murarik Murarik | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 2:28 | Reagovat

Super, tenhle blog je celkem zajímavej. Jdu ještě něco počíst....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama