Nejhorší je za náma, alespoň za Sweetwater Rd

24. října 2007 v 6:17 | Olča Olguita Ollie |  Hlásím se..
Dnešní noc patřila k nejhorším v mém životě. V neděli, po koncertu Olympicu, jsem byla vykulená ze všeho, co se tady rozpoutalo, čím a kolem čeho jsem projížděla autem. Když jsem viděla záběry silnic, po kterých jsem se pár hodin zpátky proháněla stříbrným mercedesem, rozklepaly se mi ruce.. Netušila jsem, že se tady rozpoutalo hotové peklo, nevěděla jsem, co se od toho dá čekat, nemohla jsem spát. Věděla jsem, že jsme v bezpečí, vše se odehrávalo 30-45 min. od nás. Přesto že jsem se vrátila utahaná a netoužila jsem po ničem jiném než posteli, při záběrech v televizi mě to přešlo.
San Diego obtesaly zuřivé a nezkrotné ohně. Každoročně v září/říjnu sem foukají horké větry z pouště (Tzv. Santa Ana Winds, které trvají 24-36 hodin) a každoročně se tu něco zapálí. Letos se to zapálilo na x místech, rychle se to díky silnému větru a abnormálnímu suchu (za letošní rok tu spadla ani ne třetina normálních ročních srážek) rozšířilo a min. den a půl se to vymykalo kontrole.. Letošní ohně v minulosti neměly obdoby, dokonce překonaly požáry, které to tu hodně poničily před čtyřmi roky.
Včera jsem pozorovala, jak se k nám pomalinku blíží kouř a díky silnému větru, který mával se stromem před našim barákem tak, jako jsem dloooouho neviděla, se sem dostal rychle. Nešla jsem do práce, protože se mi podařilo pondělek prohodit s pátkem a protože jsem čekala Rebecu s Glorií, které měly přijet na návštěvu cestou z letiště z LA, a tak jsem seděla doma a všechno sledovala - jak z okna, tak v televizi. Protože se Rebaca s Glorí ani neobtěžovaly zavolat, přijely mě navštívit Claudia s Fabiolu a ty mě strašily a strašily, až jsem znejistila. Když přijel Tomáš z práce, tak jsme honem spěchali evakuovat Margit, no byla jsem z toho vykulená, že jsem ani nemohla mluvit - všude kouř, obloha oranžovo-růžová (nebo co to bylo za barvu), pohled na nešťastnou Margit, jak se snažila pobrat, co se dalo, protože dům jako spousta ostatních nepojistila.. Protože se vítr utišil a v evakuovaném místě nebyl ani kouř, uklidnilo mě to a mohla jsem "v klidu" spát - už jen proto, že jsem viděla, jak daleko to k nám divoký oheň měl (cca 15-25? Minut).
V jednu ráno, po dvou hodinách spánku, mě vzbudil telefon. Volal soused Norman. Stál spolu se sousedkou učitelkou, Jean, v drivewayi a pozorovali plameny na protějším kopci. Prý: "Není to povinné, ale myslím, že bys to měla vidět. V televizi zatím nic neříkali, ale je možné, že se budeme muset evakuovat.." Nechtěla jsem věřit, že to hoří. Namlouvala jsem si, že to je kouř nasvícený městským osvětlením a namlouvala jsem si to celý den. Ve skutečnosti šlo opravdu o oheň.
Zbytek noci už jsem nespala. Opravdu jsem se bála. Mermomocí jsem chtěla spát, protože jsem měla před půl pátou vstávat. Nemohla jsem spát, protože jsem nevěděla, jak blízko je ten velký oheň. Taky jsem měla strach, abych slyšela, že se máme evakuovat… Tak celkově se mi honilo spoustu věcí hlavou, až jsem to před čtvrtou hodinou nevydržela a šla jsem si zapakovat první kufr a první tašku (papíry, fotky, slovníky, počítač, sprchový gel a šampón). Doteď to mám v autě v kufru.. :-D V práci jsem pak seděla u rádia jako žába na kameni. Unavená, nevyspalá, hladová, vystrašená a připravená ihned vyrazit domů, kdyby se měli zmínit o Sweetwater Rd. Jela bych naházet oblečení a Tomovo věci do Mercedesu a ujela.
Po práci jsem upalovala domů, plná očekávání kolik kouře uvidím… Byla jsem mile překvapená. Dálnice "94 east" rozdělovala azuro od kouřového oblaku, do něhož lítaly helikoptéry s vodou. Půlka našeho domu stála ve slunci (bydlíme u dvou dálnic 125 a 94) a když slunce svítilo, věděla jsem, že máme vyhráno, že na evakuaci nedojde. Televizní vysílání mě v tom ujistilo… Doteď ještě na spoustě míst zuří, ten nám nejbližší byl však nakonec pokořen. Kolem poledne dorazily posily ze Severní Karolíny, dorazily nějaké nádrže s vodou, ale také pomáhají vojáci a pohraničáři. Díky tomu, že vítr povolil, mohla do vzduchu vzlétnout letadla, vrtulníky a hasit ze vzduchu.
Nejhorší má San Diego za sebou. Místní hasiči patří k nejprofesionálnějším v zemi (taky tady mají nejvíce požárů na světě..), většina z nich nespala tři dny... Na světlo boží začínají vyplouvat první děsivá čísla… budou se ještě měnit, až se v Čechách probudíte, bude zajisté všechno úplně jinak. Momentálně se mluví o více jak tisícovce zničených domů, 900.000 evakuovaných - neustále se evakuuje, ale čísla evakuantů, kteří se vrací do svých domovů naštěstí převyšují ty, co domovy opouští. Momentálně se evakuuje Lakeside, tam kde jsme bydleli první tři měsíce. Jsem opravdu ráda, že jsme se přestěhovali, nedovedu si představit, že bychom to měli ještě dramatičtější.. Jen co se to zklidní a budeme se tam moc jet podívat, určitě podám hlášení, jak to tam dopadlo…
Další videa (ev. potřeba kliknout na California Fires, California Firestorm apod.):
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martina Martina | E-mail | 25. října 2007 v 0:29 | Reagovat

Ahoj Olinko,

myslela jsem na tebe. Vse kolem pozaru, hrozba, evakuace, spaleniste, strach.. no, musi to byt pekny napor. Jsem rada, ze je PO. Ale ty urcite tisickrat vic :-) Opatruj se, zpravodajko :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama