Bláznivá sobota

27. srpna 2007 v 3:54 | Olča Olguita Ollie |  Volný čas
Mí drazí sousedé parašutisti mě neustále přesvědčovali, že jeden den vyskočím z letadla s nimi… vždy jsem to komentovala slovy: "Možná…"….…. a ten den právě nastal. Mělo to být překvapení, když jsem s nimi měla jet na "dropzone" (místo, kde se seskakuje) a najednou mi sdělovali, že pro mě mají překvapení, bylo to víc než jasné.
Tomas psal testy jakožto část přijímacího procesu k dálniční policii, tak jsem byla smutná, že spolu netrávíme žádný čas, dokonce ani ten společný volný. Sousedům jsem přišla smutná a tak mě chtěli rozveselit… musím říct, že se jim to povedlo! Tomas byl nakonec seskoku přítomen, což mi udělalo radost největší, a nebýt jeho pozorností, asi bych si nekoupila tu čokoládovou muffinu, kterou mi koupil, protože jsem měla hlad. Myslím, že bych to bývala vydržela… takhle jsem to prostě při pohledu na tu spoustu krásné čokolády nevydržela.. :-D Norman mě zblejsknul až když jsem v ruce držela prázdný papírek a tak už ani nic neříkal. Před seskokem se totiž nedoporučuje cokoli jíst….. a teď už vím proč! :-D
Celý seskok, včetně videozáznamu, jsem dostala dárkem. Cítila jsem se fajn, žádný strach, žádný nervy. Zakřiklá jsem byla už od rána, ještě než jsem se o překvapení dozvěděla. Celkově jsem ten den nemluvila :-D (a v letadle ani nebylo o čem, seděla tam spousta zkušených "skokanů" a bavili se tak, jak byli zvyklí)… Neustále se mě někdo ptal, jak se cítím, jak mi je a kdesi-cosi…. Nevěděla jsem, co jim pořád odpovídat… :-D
Skákali jsme z výšky 13.000 stop (4km) a v 9 tisících si mě tandem začal připevňovat ke svému svalnatému tělu… Když se však předtím, ve výšce 5.000 stop, otevřely dveře, byl to opravdu zvláštní pocit. V každém letadle, co jsem kdy seděla, bylo vždy všechno zavřené. Během dalších čtyř tisíc jsem spadla do toho svého "co přijde-to přijde" a z rovnováhy mě až vyvedl pán, který s tandemem skákal přede mnou. Prostě se šprajcl, drapnul se letadla a nechtěl skočit. Moc příjemná podívaná to zrovna nebyla: "Budu taky takhle jančit, až mě strčí mezi dveře?" proběhlo mi hlavou…
Když už jednou stojíte mezi dveřmi, už není cesta zpátky. Rozmyslet se můžete kdykoli předtím, ale ne mezi dveřmi. Tak jsem se smířeně odevzdala zkušenostem tandema. Věděla jsem, že se padák otevře a že se mi nemůže nic stát, protože jsem neměla důvod myslet si, že po tisících bezpečných seskoků se to zrovna teď nepovede. "Skydiving" (skákání z letadla) je mnohem bezpečnější než např. jízda autem - ovšem, pokud daná osoba respektuje zásady bezpečnosti a celkově má k tomuto koníčku respekt. Každý parašutista si balí pro sebe svůj padák a povinně musí mít také rezervu, kterou mu balí někdo jiný. A i tato rezerva se musí po určitém počtu dní nechat přebalit, opět jinou osobou.
A tak stojím mezi těmi dveřmi a říkám si, jak je fajn, že do mě strčí. Když jsem cítila, že ten okamžik nastává, rychle jsem zavřela oči. Pár sekund mozek vysílá signály: "Pane Bože, padáš!", rychle otevírám oči a zmateně se dívám. Uvědomuji si, že už to nevrátím a tak se směju a užívám si volný pád. Je to fakt boží, letět jako pták! Za nedlouho ke mně z každé strany přiletěli mí sousedé - čmelák Norman a panenka Katie. Ještě než jsme vyskočili, poučovali mě, že musím celou dobu koukat do kamery a pak na ně. Během letu jsem se soustředila maximálně na a na Normana jsem ani nemrkla. A kdyby mě Katie nervala za ruku, asi bych se nepodívala ani na ni.. :-D
Letěli jsme k zemi rychlostí víc jak dvě stě kilometrů za hodinu, nemohla jsem se ani pořádně nadechnout, prostě nešlo dýchat…! :-D I tak jsem se to snažila vychutnávat, ale vše se odehrávalo taaaaaaaaak rychle, že si to ani jeden nebyl schopný uvědomit………..!
Když se otevřel padák, myslela jsem, že mi to urvalo ruce a leknutím jsem vyjekla… vůbec jsem to nečekala a pak mi došlo, že se to otevřelo a že už to opravdu přežiju, ač jsem o smrti předtím vůbec nepřemýšlela :-) Pak už jsme jenom pomalu klesali dolů k matičce zemi. Tigger (tandem, říkala jsem mu celou dobu Tiger, tj. tygr) si liboval v neustálém zatáčení, co možná nejostřejším, a tak jsem hodně silně pocítila tu muffinku, co jsem před vzlétnutím papala, jak se mi nestrávená zvedá a zvedá... Co zatáčka, to žaludeční převrat. Modlila jsem se, ať to ustojím a nemusím "krmit rybičky" z tak vysoka :-) Prohlížela jsem si krajinku a očima hltala horizont hor a jezer Otay - a hlavně jsem se modlila, ať už jsme jenom dole!
Spásný to pocit mít půdu pod nohama a moci stabilizovat rozhašený žaludek! Můj Tomášek i přes nechuť cokoli fotit překvapil a vyfotil řadu překrásných snímků. Teď možná pochopíte ty zkroušené výrazy po přistání… :-D To můj pán žaludek…. :-D Následující dvě hodiny jsem trpěla jak pes, myslela jsem, že nedojedu domů, jak mi bylo zle! Tom mi musel po cestě zastavit u prvních záchodů - prostě se to nedalo ustát.. Večer se mi přece jen udělalo lépe a zvládla jsem to s Normanem zapít pořádným mojitem.. ikdyž se to žaludkovi také nelíbilo… byl rozhašený celý další den.. neřád.
Více obrázků:
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kamila Kamila | E-mail | 9. září 2007 v 17:46 | Reagovat

No tak ty jsi vážně frajerka, se  mnou by museli znovu přistát.

2 Olliesek Olliesek | 11. září 2007 v 20:42 | Reagovat

:-))))))))))

Než se otevřel padák, tak to byla docela sranda :-) Pak mi nedělaly dobře ty zatáčky s padákem.... no kdybych předtím nesplácala čokoládovou muffinu, tak by to bylo zřejmě daleko příjemnější :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama