Cesta (Praha – Curych – New York, Newark – San Diego; 26. 1. 2007)

29. ledna 2007 v 5:50 | Olča Olguita Ollie |  Cesta
Letenku jsem měla vystavenou na středu, 24. 1. 2007 - 07:15, a v noci jsem vůbec nešla spát, protože je pro mě přijatelnější celou noc nespat než vstávat ve tři ráno, to v mém případě znamená tak max. tři hodiny spánku, protože jsem zvyklá chodit spát pozdě.
Přestože jsem celou noc pracovala (doháněla jsem to, co jsem za dvouměsíční období nezaměstnanosti pro samé aktivity nestihla), ráno jsem tradičně nestíhala. Když ve čtyři Lubka vstal, upaloval odhazovat sníh, protože ho přes noc napadalo požehnaně.. Sněžit však nepřestalo a tak mi zrušili let. ČSA mi rezervaci přesunuli na následující den, ale protože ve finále bylo letiště uzavřeno 30 hodin, odletěla jsem až v pátek. Rodina už se modlila, ať vypadnu, protože ji dennodenní vstávání ve čtyři ráno poněkud unavovalo. Nejvíce si asi odvezl Lubka, který mě na to letiště vytrvale a trpělivě vozil. S okolím jsem se zpravidla loučila slovy - "tak se uvidíme za rok nebo zítra"..
V den odletu jsem se viděla s Termitem a Tondou, spolužáky ze základky a oddané pracovníky ruzyňského letiště. Přinesli mi mlsotky na cestu a Mickey Mouse pro štěstí - docela mě tím dojali.. :-) Připnula jsem si ho na kabelku vedle šedé mišky, kterou mi přivezli Lucka Náprda s Kubíčkem a musela jsem bez pochyby působit poněkud infantilně.. :-D
Po dvou dnech nekonečného čekání a nejistoty jsem přece jen odletěla. Do Curychu jsem dolétli se třičtvrtěhodinovým zpožděním, tak jsem měla co dělat, abych stihla přestoupit .. Bezpečnostní kontroly související s nekonečným vyndáváním a uklízením notebooku, zouvání bot, svlékání a nandávání všeho na kontrolní pásy sice posloužily jako dobrý tělocvik, ale taky dooost mé přesouvání zdržovaly… Před nástupem na palubu si mě mikrofónem nechali zavolat (konečně jsem se dočkala, hihi) a nastalo první kolo otázek pokládaných americkými úředníky. Také tam vůbec nikdo nechápal, proč letím z Curychu až 26. 1., když jsem měla z Prahy odlétat 24. 1. Snímali mi otisky prstů, chtěli po mě všechny dokumenty, vyplňovala jsem nějaký šílený papíry - no buzerace. Nemohla jsem se "dočkat" do New Yorku, který je buzerací vyhlášený.
Boeing 737 pod střechu našláplý nebyl, nicméně cestovalo dost pasažérů. Chtěla jsem sedět u okénka, ale měla jsem smůlu. S mým spolusedícím z Kentucky jsme se seznámili ještě před vzlétnutím. Řekl Kentacky, já odvětila whiskey. Já jsem řekla Čechy, on odvětil pivo. Padli jsme si do noty a proklábosili asi půlku Atlantiku. Před přistáním mě Scott David, výše zmíněný Kentačan, pustil k okénku, abych z toho něco měla - a…. viděla jsem Manhattan i Sochu Svobody!!!! Samozřejmě, že jsem to zvěčnila.. nebojte se, vlka nic! :-D
V New Yorku mi to přišlo hrozně komické a tak jsem se strašně smála, můj spolucestující si musel myslet, že jsem blázen.. Na bezpečnostních kontrolách i po celém letišti je dost dobrý šrumec. Ale odsejpá jim pěkně, to se musí nechat.. Smysl proclení zavazedel jsem asi ale nepochopila. Po příletu si každý musí vyzvednout své kufry, za tři dolary si půjčí vozík a veze je pár metrů. Nejprve se odevzdá vyplněná a podepsaná celní deklarace (pracovník, který ji přebírá se na ni ani nepodívá), zmíněné kufry si převezmou až za pár metrů dál, aniž by je někdo za přítomnosti vlastníka kontroloval. V Evropě žádné takové stupidity naštěstí nemáme.
David Scott čekal rovněž přes tři hodiny a tak mě pozval na oběd dle mého výběru - tzn. co jiného než mexické! Do originálu to mělo bohužel daleko, ženská, co to prodávala mi dokonce ani nerozuměla, když jsem jí název řekla ve španělštině. Ani v angličtině nepochopila, co konkrétně chci.. Davidu Scottovi pak málem uletělo letadlo, museli jsme mít pravděpodobně zpoždění, protože ho nechali vyvolat rozhlasem, ať se neprodleně dostaví k letadlu. Tím pádem jsem mastila taky. Letiště je to poměrně velké, hlavně neuvěřitelně plné lidí. A tak jsem utíkala úplně na druhou stranu terminálu, kde jsem zjistila, že musím na stranu opačnou, tj. tam kde jsme jedli! A tak jsem si dala poklus číslo dvě. Netušila jsem, že u řádky "San Diegl" problikávají všechny lety, které jsou ten den naplánované. Podívala jsem se na číslo letu, to sedělo, a než jsem dokoukla na číslo gatu, zatím to přeskočilo na nějaký jiný a ukázalo mi to jíné číslo gatu..
Lubka mi neodpovídal, zda volal Tomasovi, že jsem na cestě, tak jsem se odhodlala k rychlému boji s nenáviděným americkým automatem (opět mě tlačil čas). Měla jsem jen tři čtvrťáky a kovový dolar. Na dlouhé distance byl potřeba dolar, a protože jsem si nebyla jistá, zda mi "poměrně vzácnou jednodolarovou minci" automat vezme, zeptala jsem se pána, který seděl poblíž. Ten mi to rozmluvil a raději mi čtvrtý čtvrťák dal. Automat byl asi rozbitý, zavolat mě nenechal a prachy mi stejně sežral, hajzl.. :-) Pán mě pozoroval a hned vytasil mobil, abych si zavolala nechal zavolat. Chtěla jsem mu to zaplatit, ale nic si nevzal - neuvěřitelní Ti Kaliforňané!
Čekání na "napalubění" mi zkrátila společnost dvou mladých "Sandiečanů" s notebooky vracejících se ze služební cesty v Barceloně, jeden z nich dost fešák a sympaťák, a let do Diega utekl nejrychleji, už jen proto, že jsem byla utahaná jako kotě a lehce jsem "usnula" (spaní-nespaní). Seděla jsem vedle jedné užvaněné paní - ta, co vypustila z pusy, to perla, a sama se tomu hrozně smála. Vůbec jsem nemusela ukazovat pas, nikdo se mě na nic neptal, jen jsem si vyzvedla zavazadla a šla. Tomas mě čekal s mým mercedesem a kyticí růží, stavili jsme se u Pepy a Carmen a "na Žížalárnu" (tj. "domů" - nedaleko se nachází farma na žížaly) jsme dorazili až kolem půl jedné (tj. půl desáté českého času).
Cestou se mi vymlátil mobil, nabíječku jsem nenašla (bylo mi jasné, že zůstala doma v kuchyni ve zdi), internet nefungoval a přes kartu telefonovat nešlo! Trošku mi v té únavě haprovaly nervíky, že jsem odříznutá od celého světa, tak jsem dala sprchu a šla raději spát. Už ve tři ráno (dvanáct hodin našeho času) jsem však byla vzhůru a na druhý pokus jsem se probudila o dvě hodiny později. Spát nešlo, tak jsem vstala a jala se vybalování kufrů a přeorganizování kuchyně…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rozik Rozik | 29. ledna 2007 v 10:29 | Reagovat

chichi :P Tak uz ti Oskarka mam zlikvidovat?

2 Rozik.l Rozik.l | 29. ledna 2007 v 18:51 | Reagovat

Naaaaaazdaaaaaar PRDE! :-D Tak doufam ze ti po setkani s Tomasem bylo receno ze jsem volal :D Kdyz jsem se dovolal tak jsem byl vyplasenej ze to hned zved a on zas asi kdo vola :D Jinak taky bylo dobry kdyz jsem mu rikal ze priletis v patek v 8.45 tak rikal dneska jo? a ja jsem mu rikal jestli tam mate patek tak dneska no :D Cago PRDE a pozdravuj tam za tou louzi! :P Jinak jeste namlat Bushovi at si tu svoji radarovou zakladnu naboucha ze tu na ni nejsme zvedavy!!! :D

3 Zlata Zlata | E-mail | 31. ledna 2007 v 20:37 | Reagovat

Ahojtě cestovatelko,

vidím, že se ve světě neztratíš. Jsem ráda, že to na třetí pokus vyšlo. Zítra jestli se nepletu nastupuješ do rachoty. Tak tfuj tfuj tfuj  .... pro štěstí..... Jak to vyřešíš s tím mobilem, který nemůžeš nabíjet. Dá se tam koupit nabíječka, nebo Ti ji z domova pošlou?

Měj se. Zlata

4 Tomáš a Radka Tomáš a Radka | 1. února 2007 v 11:44 | Reagovat

Ahoj Olco,

byli jsme s Tomasem napnuti jak spagaty, kdy odletis. Ze zprav Radiozurnalu to vypadalo trosku jako neschopnost letiste.

Tomas je dnes take prvni den v nove praci, ale nastesti ji ma mnohem bliz. nemohu uverit, ze jsi za velkou louzi.

tak hodne zdaru.

Radka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama