Back 2 USA :-)

13. května 2010 v 21:47 | Olča Olguita Ollie |  Hlásím se..
Ahooooj,


dovolí-li Katla a personál British Airways, rozšíříme o zážitky z dalších parků...

4. června 2010- odlet Mnichov - Londýn - San Francisco
20. června 2010 - návrat po stejné ose


SLOŽENÍ:

Olča
Mišák
Danda
Lubka
Terinka


TRASA:

San Francisco - Redwood National Monument - Redwood NP - Lassen Volacanic NP - IDAHO: Boise, Council atd. - Yellowstone NP - ještě jednou Yosemite NP- San Francisco...

... a spoustu mezi :-)
... především návštěva Pepy a Carmen!!


Doufáme, že se máme na co těšit...! .... i Vy :-)
 

Sbohem, Kalifornie..

17. února 2008 v 23:01 | Olča Olguita Ollie |  Hlásím se..
Opět a tentokrát už naposledy se omlouvám za delší odmlku. Najednou se přiblížil konec, najednou jsem začala mít úplně jiné starosti - loučení, balení a jiné přípravy související s návratem do rodných a krásných Čech. Ihned po návratu domů se mi sesypal počítač, který celý rok přestával fungovat, takže můj poslední příspěvek z americké půdy (byť psaný v Čechách) se musí obejít bez obrázků, alespoň prozatím - byť jsem si je všechny pozmenšovala a připravila pro zveřejnění...

V práci jsem setrvala téměř do odletu :-) Odlet jsem koupí letenky spečetila na pátek 1. 2. 2008, můj nejzašší termín uvedený na migrační kartě... ano, ano, můžu si za to samozřejmě sama. Původně jsem sice plánovala přejet čáru a strávit víkend v Mexiku u Rebeky, pak se vrátit se na turistické vízum a cestovat... Ztrátou pasu mi však nezbývala jiná možnost než přes Mnichov plnou parou do Prahy..

Na přání vedoucí restaurace, Bianky, jsem pracovala až do úterka, týž den jsem se rozloučila se svými kolegy i nadřízenými, velice zklamaná s manažerkou personálního - náš problematický pracovní vztah zakončila negativním postojem a neochotou napsat mi potvrzení, že jsem úspěšně zakončila stáž... Ve středu jsem podala daňové přiznání, oběhla banku, obchody atd., ve čtvrtek jsme si ještě s Katie a Lori z fotbalu zajely na Big Bear (cca 3 hodiny od San Diega) zalyžovat a v pátek hurá do LA a DOMŮ! Chtěla jsem se s nejbližšími rozloučit nějakým drinkem, ale vzhledem k tomu, že mě cestou z lyží chytla migréna a že jsme si díky malé nepozornosti zajely do LA a tím pádem dorazily do Diega po desáté večerní, tak to všechno padlo a na poslední chvíli jsem všechno obvolávala z auta cestou na letiště.. :-D

Obávaná chvíle nadešla, musela jsem se rozloučit s Tomem. Ještě když jsme kroužili nad Prahou, měla jsem hodně smíšené pocity a svým způsobem i strach z návratu. V jednom mám však odloňska jasno a to mi dodává kuráž: patřím do Čech, jsem na to hrdá a chci žít ve své zemi. Věřím, že si po všech těch mých nedobrých zkušenostech s prací, úřady, lidmi atd. asi postesknu - především po nekonečně slunečném počasí, po milých osobách, které mi za ten rok přirostly k srdci a po výletování do úžasné přírody, na kterou v Evropě nikdy nenarazím...

Rozloučení s Arizonou…

21. ledna 2008 v 6:07 | Olča Olguita Ollie |  Výlety
Nadešel můj předposlední víkend… Oba s Tomem máme volno a tak nemíříme nikam jinam než za Alešem do Arizony… Cesta nám utíká rychle, již jsme si na tříhodinovou vzdálenost zvykli. Mně to o to rychleji utíká, protože fotím. Aleš na nás trpělivě čeká, najíme se v Sizzler´s, jediné restauraci, ve které jsem v Blythe spokojená. Poté nás čeká Bluegrass Festival, který je vyhlášený po celých Státech a jenž má tradici víc jak dvacet let. Nemůžu tvrdit, že bych se na vyhraněný styl hudby těšila, ale když tam Aleš hraje na housle, vůbec mi to nevadí. Před dvěma roky jsem tam Rebeku natěšeně táhla hlavně kvůli tomu, že jsem mohla být s Tomem.. A tím, že s Tomem rok žijeme, nějak mě to tentokráte uspalo a jeli brzy domů. Muzikanti, se kterými Aleš hrál, beztak nepřekypovali obzvláštním talentem…
V sobotu nejprve snídáme ve "Steakes and Cakes", kde jsem si "pankackes" (něco jako lívance) objednala jenom proto, že jsem je nikdy nejedla - a nebylo o co stát. Akorát mě z toho celé dopoledne bolelo břicho, protože mě ta nadýchaná směs usmažená na pánvy akorát tak pěkně nafoukla než uspokojila.. Zachtělo se mi SPZetek čtyř am. států, které jsem doteď navštívila, tak jsme jeli na blešák do Quartzside, do kterého se stáhly snad všechny severní státy USA - nikdy jsem neviděla tolik lidí v Arizoně pohromadě!!! Zavzpomínala jsem na Rebeku, když jsme zašli na oběd jako kdysi před dvěma roky.. Chci jen podotknout, že se za mnou v úterý zastavila v Diegu a konečně jsem jí mohla předat svatební a vánoční dárek. Neviděly jsme se dobře od června a teď jsme si měly vše říct během tří hodin… Měla jsem ze setkání obrovskou radost - to snad ani nemusím zmiňovat…
Tak když jsem si koupila alespoň SPZky států Nevada a Utah (novou Arizonskou a starou Kalifornskou se sluníčkem zrovna neměli… respektive nám už nezbýval čas je shánět), jeli jsme se rozloučit s mými zelenými kamarády, saquaros. Zajeli jsme do Rock Dome Mountains mezi Quartzside a Ehrenburgem, kde jich je plno a kde jsem jihla blahem. Mí zelení ostnáčci se tyčily kolem dokola a tak jsem netoužila po ničem jiném než vylézt na vrchol hory "Amarillo" a býti jím blízko a býti výše než oni.
Ikdyž leden patří k jedněm z nejchladnějších měsíců v roce v Sonorské poušti, spolu s prosincem asi k jediným, přes den sluníčko pražilo o sto šest a dalo se očekávat s vylézáním smrtelně jedovatých chřestýšů, štírů a tarantulí. Kdo mě dobře zná, představí si jak velkou "oběť" můj výstup na horu představoval. Upřímně jsem se bála jak čert kříže, protože setkání s takovou osminohou příšerkou by mi mohlo být fatálním. Přesto jsem statečně stoupala a stanula na úplném vrcholu s nepopsatelným rozhledem do kraje, s výhledem na mé zelenáčky.
Návrat dolů vždycky bývá těžší než samotný výstup, obzvláště v takovém kamenitém terénu, kde se noha lehce smekne. Veřte nebo ne, využívala jsem svých lyžařských schopností a dařilo se mi výtečně - do té doby, než jsem pod jakýsi kamen viděla cosi zalézat. Nevím, co to bylo za zvířátko, ale rozhodilo mě to dost spolehlivě - zbrkle jsem se dala na úprk a jak jsem tak letěla dolů, sekla jsem sebou. Ale jak jsem se bála, že se tam v těch malejch klouzavejch šutrech schovává nějaká ta chlupatá osminohá potvora, nějak jsem upalovala pořád dál, se srdcem v krku… Asi by se přihlížející osoba pobavila… Já se teď při pohledu na odřenou ruku a namlácenou nohu s boulí také bavím… :-)
Chtěla jsem mamce udělat radost, že jí vyfotím jednoho z mých velikých ostnatých kamarádů, což jsem splnila, ale také jsem jí přidala na telefounek jednu drobnou kosmetickou úpravu. Sorry, maminko, celou dobu Ti bobíka střežím jako oko v hlavě… Skoro vůbec to není vidět ;-)
Tom s Alešem ještě dobrou hodinu stříleli do nějakých opuštěných vraků, tak jsem na ně čekala v autě - zaprvé jsem byla ráda, že jsem si mohla sednout někam, kam ke mně nepřileze žádná pouštní příšera, zadruhé se začalo rychle ochlazovat a zatřetí jsem chtěla rozběhat SMSkování… Sesmolila jsem dlouhou MMS, ale zaboha to nefunguje.. Tak omluva všem - smskovat budu zase až za dva týdny, pěkně doma, v našich krásných Čechách.
S Alešem jsme se důstojně rozloučili v jakési nové čínské restauraci - v lepší jsme snad ještě nejedli (celkově moc k Číňanům nechodíme, ale tentokrát to byla v ubohém Blythe výborná volba)! Zamáčkla jsem slzu a vydali jsme se na zpáteční cestu. Sbohem mí zelení kamarádi, zůstanete v mém srdci..
 


Mamka Danka a bratříček Lubíček na území USA :-D

21. ledna 2008 v 5:49 | Olča Olguita Ollie |  Výlety
Mamka s Lubkou se úspěšně adaptovali místnímu času (resp. mamka více méně, plus mínus) - Lubkovi to šlo ihned neboť přeskočil několik nocí spánku bez spánku :-) Po příletu na mě bratříček statečně čekal, až skončím v práci (zrovna jako na potvoru jsem dělala na banketech, tzn. že jsem jim nemohla jet s Tomem naproti na letiště, a zrovna jako na potvoru jsem dělala do jedné do rána) - a tak když jsem se vrátila, mluvili jsme a mluvili, až najednou začalo svítat… a milému Lubánkovi se zachtělo čerstvých rohlíčků… a jak si většina z Vás dokáže domyslet, toto pro mě byla nedosažitelná meta a přesto jsem se snažila - nažhavila jsem auto a vzala jsem ho do Henry´s, kde právě otvírali a kde běžně dostávají čerstvé francouzské chleby (tj. naší veku) - ale ouha….. na chleba bylo moc brzo (to prý až kolem deváté…) a tak jsme mašírovali do dalšího - evropského - obchodu, do Trader Joe´s, kde jsme pro změnu museli v dešti počkat, až nám laskavě se zpožděním otevřou. Nakoupili jsme čerstvý celozrný chléb, sýry a další drobnosti ke snídani.
Spaní jsme přeskočili a čelili vlnám návštěv - s přicházejícím večer stále ospaleji.. :-) Všichni chtěli českou návštěvu poznat… já a Lubka jsme se drželi z posledních sil - polospící, polovzhůru :-)
První týden jsme ve směs strávili po obchodech a v duchu vánočních příprav (krom nekončícího nákupu surovin jsme plnili 13 punčošek pro spoluvečeřející a zároveň balili dárky pro "nejdražší", které měly po česku přijít pod vánoční stromeček).. Mamka vyvářela česká jídla, pekla české koláče a buchty…a v neposlední řadě české vánoční cukroví… a tak jsme zvali známé a v podstatě jsme se nikam nedostali… Chodila jsem do práce, po práci hned zase do obchodu dokoupit to, co se zatím spotřebovalo (a když jsem musela nakupovat, nikdy jsem nezůstala v jednom obchodě, nýbrž alespoň v pěti, protože "české" suroviny se tu pohromadě nikde sehnat nedají). Každopádně jsem padala "na hubu", mamce nedocházela energie a Lubku jsem otrávenějšího za celý svůj život neviděla. Už jsem se nemohla dočkat, až vypadneme na cesty..!
Prosincový výlet do Utahu
"Den D" (sobota 15. 12.2007) nadešel a my jsme KONEČNĚ po osmičce vyrazili směrem na východ - nejprve k Alešovi do Arizony, odkud jsme plánovali přes Prescott, Sedonu, Flagstaff a Gran Canyon do Utahu na nár. parky Zion a Bryce Canyon. U Aleše jsme přespali, na blešáku v Quartzside utratili trochu peněz (mamka si udělala radost především miniplotýnkami na sporák) a před obědem jsme se malinko prošli po Sonorské poušti, abych rodině představila mé zelené a ostnaté kamarády Saguaros. Divím se, že si Tomas s Alešem nechali doma pušky a nestříleli, jak bývá jejich zvykem, kdykoli se octneme v poušti. Odpoledne jsme ještě necelé dvě hodiny pokračovali v plánu, když nám nedaleko Prescottu praskla chladicí láhev, ani ne měsíc stará součástka - Tom ji úmyslně vyměnil, abychom na cestách neměli problémy. A ouha, starouš "Medvídek" sice nezklamal, ale prasklá flaška znamenala 300 mil dlouhé "účko" (U-Turn) znamenající návrat do San Diega.
Ještě týž večer jsme si od Tomovy mamky půjčili Volkswagen Jettu a druhý den, v pondělí 17. 12. 2007, jsme se vydali prozměnu po patnáctce na sever - přes Las Vegas do Utahu. Ještě ten večer jsme se ubytovali v utažském St. George, cca hodinu vzdáleného od NP Zion, kam jsme se s nadšeným "WHAAAAU" vydali ihned v úterý ráno. Od úsvitu do stmívání se nám tajil dech nad přírodními krásami a především z obřích do oranžova zbarvených skal, které vypadají právě tak, jak vypadají díky barevným minerálům z jezera, které území Utahu dříve pokrývalo (žlutá + červená = železo; růžová + fialová = magnézium).
Následující tři dny jsme nedělali nic jiného, než mačkali spouště našich foťáků. V Zionu jsme obdivovali ojedinělé a největší pískovcové útesy na světě, jímž jejich název dali mormonští pionýři a znamená místo bezpečí a útočiště. Bryce Canyon je díky svým "pískovcovým sochám" považován za jednu z nejpůsobivějších oblastí na světě, o čemž jsme se na vlastní oči přesvědčili. S otevřenýma pusama jsme fotili jako blázni, nemohouc se té krásy nabažit - pokud však sami na vlastní oči neuvidíte, neuvěříte. Bryce Canyon vznikl erozí a tou také jednoho dne zanikne - vědci tvrdí, že se obrousí cca za 3 milióny let.
Co nás však překvapilo více nemile než mile, byla liduprázdnost způsobená zimní sezónou. V parcích jsme sice potkávali spousty lidí, ale na odlehlých cestách jsme horko-těžko nacházeli místa, kde bychom se najedli či eventuelně přespali. Možná právě díky hladu a žádné restauraci poblíž Zionu jsme ještě týž den dojeli do Bryce Canyonu. Asi míli před jeho vstupem jsme se nejen najedli, ale také si i rovnou zamluvili místo k noclehu v Best Western. Ten měl ale úžasný Gift Shop, ve kterém jsme vydrželi hodiny brouzdat a utrácet dolárky.. :-) Objevila jsem tam dvě krásné zimní bundy od Columbie a ne a ne se rozhodnout, zda jsem ochotná za každou v průměru utratit dvě kila. Rozhodování ulehčil Ježíšek Tom, který mi koupil tu pro mě.. A tak jsem s lehkým srdcem středeční ráno (19. 12. 2007) dělala Ježíška i já a koupila jsem i tu druhou pro Toma. Když opakovaně prskal, jaká je venku zima a že musí jít seškrábat sníh z auta, vytasila jsem se s taškou a slovy: "Ježíšek Ti ji na pár dní půjčí, když mu ji vrátíš, aby ji mohl nadělit pod vánoční stromeček"… A tak jsme se oba po zbytek výletu vyhřívali (a ladili :-D) v nových bundách.. Tomovi se v ní tak líbilo, že ji ze sebe nesundal a tím pádem v autě nezatopil - což samozřejmě vadilo naší zmrzlé mamince a neustále se tepla domáhala… :-)
Nejvíce nás na zasněženém Bryce Canyonu mrzelo, že jsme nemohli slézt dolů, protože to pěkně klouzalo. Lubka měl pouze tenisky a Tom mokasíny.. musí to být úžasný zážitek! Jestli se do Utahu někdy vrátím, stoprocentně chci právě toto dohnat! A protože jsme zvládli všechno, co se pěšky dalo zvládnout, vydali jsme se k našemu poslednímu cíli, zpět do Arizony do nár. parku Gran Canyon. Ať byla vzdálenost sebevětší a cesta nekonečnější, nezamhouřili jsme pro zajímavost krajiny oko ani na minutu. Stále jsme se měli na co koukat, ať už jsme projížděli stepí či horami. Se smíšenými pocity jsme projeli největší indiánskou rezervaci kmene Navahů, "Navajo Indian Reservation" a na sklonku dne to zapíchli ve Flagstaff v hotelu Hamilton - kdybych s sebou bývala měla alespoň výplatnici z práce, mohla jsem dostat zaměstnaneckou slevu, protože to spadá do řetězce "Hilton Family". Škoda, ale i tak jsme se vešli do osmdesáti dolarů za všechny čtyři, vč. snídaně a volného vstupu do bazénu či užívání internetu. Bydlet v jakémsi ušmudlaném motelu a pak snídat někde po cestě v restauraci by nás stálo nejen víc peněz, ale i času.
Po návštěvě Bryce Canyonu mi Gran Canyon přišel poněkud nudný. Navštívila jsem ho podruhé, Tom asi poosmé. Lubka byl unešený asi jako já předloni a mamce se při pohledu do něj udělalo špatně. Nemá ráda výšky, ale že až tak moc je nemá ráda, zjistila až právě zde při jednom z pohledů dolů. Nějak se jí udělalo špatně, trošku nám pobledla a odmítala přistoupit k zábradlí. Tak jsme ji nenutili a brzy velikánský kaňon o rozloze téměř totožné s naší malou zemičkou opustili - směrem ku domovu. A tak jsme do studeného domku v Lemon Grove dorazili před čtvrteční půlnocí, tj. 20. 12. 2007. Pátek byl zasvěcen vozovému parku: opravě Medvěda a výměn olejů. My jsme s mamkou vypraly, uvařily… a provozovaly takové ty dámské aktivity. V sobotu 22. 12. se splnil Lubkův "sen", výlet na horskou dráhu "Magic Mountain" za Los Angeles. Přijel maximálně spokojen a nadšen. A tak jsme byly i my s mamkou rády - zaprvé, že se náš mazánek nenudil a zadruhé a to především: že se vrátil CELÝ zpátky.
Vánoční dovádění
23. 12. jsme jeli blahopřát Pepovi k narozeninám. Mamka přichystala vánočku, pobrali jsme dárečky k narozeninám, dárečky od Ježíška (ten nebral na časový posun zřetel) a jeli na chystané mecheche s Carmeninými vynikajícími mexickými pokrmy. Americko-mexický Santa Claus nás rovněž štědře obdaroval a přestože jsme se dušovali, jak se brzy vrátíme, "skejsli" jsme tam dlouuuho.
Na Štědrý den jsme se rozhodli vydat na pláž. Kdy se nám to zase povede čtyřiadvacátého ťapkat naboso v písku, byť studeném.. :-D Vzala jsem je mou oblíbenou trasou 94 West, 5 South, po mostě "Corronado Bridge" na ostrov "Corronado", po okružní prohlídce ostrova na pláž "Corronado", k hotelu "Del". Ihned po návratu se mamka pustila do bramborového salátu a libovala si, jak to není při opalovačce na zahradě bezva.. Večer jsme usmažily řízky a na sedmou se všichni přesunuli k sousedům: Tomovo sestře Katce, Normanovi a Honzovi, abychom zasedli k Štědrovečernímu stolu..
Místo plánovaných třinácti se nás nakonec sešlo asi deset. Na střídačku vyhrávali americké a české koledy, rozbalovali jsme dárečky, vyndavali překvapeníčka s punčošek.. atmosféra panovala téměř vánoční - bez sněhu to zkrátka nikdy nebude ono… :-D Nikdo z nás zřejmě v předchozím roce nezlobil, protože Ježíšek se Santou společně dotáhli tolik dárků, že jsme je pak skoro ani neodtáhli.. :-D Děkujeme, Ježíšku a Santo Clausi.. měli jsme velkou radost! Až teď si teprve uvědomuju, že se celý Štědrý večer odehrál bez vánočních tradic! Nedá se svítit - taťko - příští rok budou pravé české Vánoce se všemi tradicemi! Vím, že už se těšíš… ;-) A já se těším, jak je oslavíme hlavně s mým prvním synovečkem Máťou, na kterého se už teď moc a moc těším!
Na První svátek vánoční jsme naplánovali Disneyland. Jak mi bylo řečeno - bez Disneylandu jste nenavštívili Kalifornii a tak jsme museli vyrazit časně z rána, abychom si tam užili celičký den. V životě nikdo z nás nevystál tolik front, přesto nám úsměv - zázračně - nemizel ze rtů. Opravdu jsme si to pohádkově užili, především Disney-horské dráhy..
Zbytek druhého týdne mé dovolené jsme cestovali po San Diegu, jak se dalo. Na spoustu míst nás doprovázel Aleš s Vincentem a tímto bych chtěla především Alešovi poděkovat za čas, který nám obětoval. Poslední týden jsem opět musela nastoupit do pracovní řehole, naštěstí mi stále seškrtávali hodiny, jak se dalo a tak mi to tentokrát ani tolik nevadilo. Mohla jsem mou rodinku ještě někam vzít. Na Silvestra jsme se například, opět společně s Alešem, vypravili na Velryby. Od cca 25. prosince do konce března se kosatky z Aljašky stahují do teplých vod do Mexické Baja Californie, právě kolem San Diega. Moc se nám to líbilo, až na jeden menší detail: žádnou kosatku jsme neviděli. Jedna se dvakrát vynořila, ale poprvé ji viděla pouze paní průvodkyně a podruhé pouze pár jedinců na přídi. Společnost, kterou jsme si vybrali, garantuje stoprocentní úspěšnost a tak jsme dostali kupón na další výlet zdarma. Mamka s Lubkou už to nestihli, já mám sice ještě trošičku času, ale ne zas tak moooc! Tak uvidíme.. :-)
A protože už do počítače buším asi devět hodin v kuse (s občerstvovacími přestávkami, ovšem), abych dohnala resty (text, fotky, formáty atd.), fotky ze Silvestra a z Disneylandu se Vám sem pokusím vpravit zase někdy jindy. Pro dnešek toho bylo až-až, musím jít zalehnout a připravit se na vstávačku ve 4:25.. Jen stručně: bylo fajn, jeli jsme do Fallbrooku k Tomovo českým známým, potkali jsme moooře Čechů, krom pečeného prasátka pěkně po česku jsme papkali spoustu českých dobrot..! Dobrou noc.. ;-)
Obrázky:

PF 2008

12. ledna 2008 v 6:50 | Olča Olguita Ollie |  Hlásím se..
Ahoooj a dodatečně vše nej nej nej do dalšiho osmičkového roku! Není, ale absolutně není čas, takže se nemůžu ozývat. Zpytuje mě svědomí, tak alespoň toto "novoroční" pozdravení... Letos jsem neposlala jedinou smsku, jediný mail a jediný vánoční pohled, pominu-li těch pár z cest. Těm, kterým nic nepřišlo, se omlouvám - nestíhám :-D

Během pobytu mamky a Lubky - doufám, že chápete - nevybíval na PC zkrátka čas. Když jsem pracovala, snažila jsem se alespoň po práci něco podniknout, ev. nakoupit :-) Mamka vařila a pekla jak divoška (vč. vánočního cukroví atd.) a vše velmi rychle docházelo - když jsem si myslela, jaké jsem nenakoupila zásoby, byla jsem pěkně vedle..! Můj první týden dovolené, druhý mamky a Lubajzla, jsme měli v duchu cestování po Státech, druhý (m + L třetí) po Diegu a zbytek jsem kombinovala s prací. Bohužel/naštěstí? mi zkracovali pracovní dobu, tak se sem tam povedlo, že jsme po práci ještě něco viděli...

Teď už s Tomem zase "válčíme" sami, zbývají nám necelé tři společné týdny a pak se na mě můžete těšit VY TAM!!! ;-) Vracím se druhého února kolem páté odpoledne, Lufthansou z Mnichova. Uvidíme, jaké překvapení si pro mě mamička příroda přichystá tentokrát... :-D Myslím si, že bych si skoro zasloužila klidný let i dolet.. :-D

Teď prozměnu jsem na prac. rozpisu pořád, čeká mě deset dní v kuse, samé ranní šichty.. :-( Půlku už mám za sebou, čekají mě už "jenom" čtyři dny. Pak bych se snad i mohla pokusit porozepsat o té naší "expedici na sever"! Obrázky jsem kdysi začala zmenšovat, tak bych mohla sáhnout i na galerii.

Proteď se poroučím, překlepy a pravopisné aj stylistické chyby přehlížejte, protože už na korekce NENÍ ČAS, pelíšek volá....! Brou a zas někdy :-D

Maminka a Lubka dorazili!

13. prosince 2007 v 9:59 | Olča Olguita Ollie |  Hlásím se..
Ahoj - ahoj - ahoj!!!

Omlouvám se, ale nestíhám a stíhat teď asi do Vánoc ani nebudu... V pátek šťastně a "konečně" dorazila maminka s bratříčkem Lubánkem. Celý minulý týden tedy proběhl v duchu velkých příprav, nákupů a úklidu... K tomu dost nepravidelné služby v práci, ranní od šesti a noční i do jedné do rána, více méně "paběrkování hodin" - ale kolotoč s narušeným životním rytmem :-)

Protože můj management stojí za prd, přestože pracuju polovinu hodin než obvykle, místo pátečního odpoledne doma jsem nastoupila na banquety a nesměla jsem ani mamku a Lubku přivítat na kalifornské půdě.. Celou jejich cestu jsem sledovala mobil víc jak cokoli a kdykoli.. :-) Díky povětrnostním podmínkám jim start posunuli o 75 min, ve finále odlétali asi o hodinu později a do Amsterodamu přiletěli s půlhodinovým zpožděním, což je rozhodně s jejich čtyřhodinovým časem na přestup nemohlo vůbec vyvést z míry - zato mě tady z toho šibalo! :-D

Nikdo si asi nedovede představit, jak se mi ulevilo, když jsem je v hotelu spatřila mezi dveřma! Nemohla jsem uvěřit, že dorazili, že vše proběhlo v pořádku, vč. celních pakáren a že JSOU TADYYYYY!!!! Skončila jsem v půl jedné ráno a Lubka s Tomem na mě do jedné čekali. Tom to pak ale neustál a po hodině to zalomil, kdežto my s Lubkou jsme vytrvale klábosili a klábosili... a klábosili.... až do svítání. A protože se našemu Lubánkovi zachtělo čerstvých rohlíčků, kterých se tu - v AMERICE! - ovšem nedostává, snažila jsem mu aspoň z části chuťové buňky uspokojit, a v sedm ráno jsme se vydali do Henry´s pro čerstvou francouzskou bagetku.. To, že tam měli otevřeno, však neznamená, že čerstvý "chléb" nemůže dorazit až na devátou, tak jsme si to za ukrutého deště hnali do Trader Joe´s... Po návratu už jsme měli mamku vzhůru.... a tak už nějaké spaní nepřipadlo v úvahu. Závěr: tuto noc jsme prostě přeskočili... :-D


Do patnáctého jsem v práci, tj. jejich první týden se jim věnuji pouze ve volném čase. Díky četným návštěvám a mému stupidnímu pracovnímu rozvrhu jsem je zatím neměla čas nikde pořádně povozit, krom x obchodů a Lakeside, kde jsme původně bydleli. Myslela jsem si, jak je nevezmu na přehradu El Capitan, ale na zimu ji asi zavřeli... :-( Jedu, jedu, ... a najednou přes cestu vrata s cedulí, že platí blíže nespecifikovaný zimní rozvrh...

Na zítřek máme v plánu výlet k oceánu - mám volno. V pátek hooodně ráno ještě pomažu na pár hodin do práce a pak mám 2-týdenní dovolenou. Chystáme se na jakousi okružní cestu: nápadů spoustu, plány žádné. Hodláme to přizpůsobit aktuálnímu počasí stejně jako výběr auta, neboť v daných oblastech hrozí sněhové kalamity. Chtěli bychom až do Utahu na národní parky ZION a BRYCE CANYON, ale může se stát, že se budeme pouze vyhřejvat v arizonské poušti.. :-D

Zkrátka se nechte překvapit... ;-) Před Štědrým dnem se Vám pokusím ozvat. Pokud bych se tu do té doby nevyskytla, přeji Vám všem pohodové prožití svátků Vánočních, hodně dárečků pod stromečkem a do nového roku 2008 splnění těch nejtajnějších přáníček, samozřejmě v doprovodu štěstíčka, zdravíčka a úplné spokojenosti. Děkuji Vám za dosavadní přízeň, těším se na další..... a ...... v únoru se uvidíme... ;-)

„Expedice San Francisco“ (30. 11. – 3. 12. 2007)

6. prosince 2007 v 10:55 | Olča Olguita Ollie |  Výlety
Ahoj-ahoj, Expedice San Francisco dopadla úspěšně. V pátek jsme ujely (já, sousedka Katie a jedna další česká Katka, co je zde na 6-týdenním jazykovém pobytu) zmoklému San Diegu - zdejší obyvatelé vidí déšť jednou za dlouho a když zaprší, tak nevědí, jak by na tom jeli - proto jsme uvízly v provozu ještě v Diegu, nehody dálnice NAŠTĚSTÍ blokovaly pouze v v protisměru a provoz v LA se nám zázračně vyhnul… přesto: vyrazily jsme před desátou a k "sousedovi" Honzovi, který teď nějakou dobu pracuje cca hodinu od San Francisca, jsme dorazily mezi sedmou-osmou večerní.
Do samotného San Francisca jsme i s Honzou přijeli po mostě "BAY BRIDGE" v sobotu po poledni - ubytovali jsme se v Holiday Inn v Downtownu, odkud jsme vše měli dosažitelné pěšmo. Ihned po obědě jsme si půjčili kola a "šlapkali" si to po pobřeží a po slavném mostě "GOLDEN GATE BRIDGE" do Sausalita (cca 12km?), kde jsme si dali horký nápoj - u mě to vyhrál horký jablečný mošt - a za nočních světel jsme se trajektem vrátili do centra San Francisca - na pravoboku jsme míjeli proslulý a nasvícený Alcatraz. Večer jsme pak vyrazili do ulic, náhodou jsme objevili českou restauračku a večer zakončili v jakémsi nočním klubu, ve kterém se mi zřejmě jako jediné nelíbilo - a to především díky hudbě.
V neděli jsme prolezli nejznámější kouty, vč. Haight, Castro, Chinatown, Golden Gate Park s krásnou botanickou a také japonskou zahradou, …Večeře v čínské čtvrti byla opravdu zážitkem a všichni jsme si náramně pochutnali. Přespali jsme u Honzi a v pondělí ráno jsme si to opět samy tři dívčiny šinuly zpátky na jih do San Diega. Katie nás vzala na pobřežní vyhlídkovou jízdu, trpělivě stavěla téměř na každém útesu, abychom si udělaly výjimečné záběry na oceán, vysoké pobřežní hory s lesy i sekvojemi. Nekonečnou dvanáctihodinovou jízdu jsme ve stereotypu Lemon Grove zakončily krátce před půlnocí.
Něco málo fakt o San Franciscu:
Město, které v r. 1776 založili španělští františkáni, pod jménem Yerba Buena, spadlo pod vládu Mexika roku 1821. Avšak, již v polovině 19. století ho jako válečnou kořišt získala USA. Explozi svého růstu zažilo během zlaté horečky roky 1848 a ve stejném roce bylo připojeno k federaci. Prudký hospodářký rozvoj města, zastavilo na dlouhá léta ničivé zemětřesení roku 1906. Po konci 2. světové války se ve městě konala konference, ustanovující OSN. V 60. letech se město stalo jedním z ne-mála center Hippies. Zemětřesení jsou v San Franciscu častým jevem, ale od 70. let se jejich škody daří redukovat díky novým otřesu vzdorným konstrukcím budov. V součastnosti je San Francisko považováno za jedno z nejvíce okouzlujících měst USA.
Podle odhadu z roku 2005 žije v San Franciscu 719 077 obyvatel - Běloši (nehispánští) - 43.6 %; Asiaté - 30.8 %; Hispánci - 14.1 % a černoši - 7.8 %. Spolu s Berkley a Oaklandem tvoří 6 milionovou aglomeraci.. Dnes je důležitým obchodním centrem, významnou dopravní křižovatkou a hlavní námořní centrálou severní Kalifornie. Pro turisty je mimořádně přívětivé, lze se po něm bez obtíží pohybovat pěšky.
Asi nejznámější symbol San Franciska most Golden Gate z roku 1937 není ve skutečnosti ani zlatý, ani oranžový. Jeho název je připomínkou vstupu do přístavu z období zlaté horečky v 19. století. Pětadvacet natěračů dnes spotřebuje na jeho údržbu přes 3500 litrů barvy týdně. V době svého zprovoznění byl nejdelším visutým mostem na světě; dnes po jeho třech kilometrech projede přes 100 tisíc aut denně. My jsme si půjčili kola přejeli jsme ho cyklo.. :-)

Ostrov Alcatraz
uprostřed sanfranciského zálivu proslavilo vězení, kde seděli mimo jiné Al Capone a "ptáčník z Alcatrazu", Robert Stroud. Údajně z něj nebylo úniku - dokud tři vězni neuprchli beze stopy. Vězení z let 1933 - 1963 s "nejkrásnějším výhledem na světě", přezdívané "skála", se stalo námětem mnoha filmů a dnes je největší turistickou atrakcí města (bez jeho rezervace min. 3 týdny předem však se do něj však podívat nelze). Popularitě se těší zvláště autentické historky v podání průvodců - bývalých dozorců.

Nejbarevnější a nejrušnější část města Čínská čtvrť (Chinatown), kdysi centrum prostituce, heren a opiových doupat, ožívá nejvíce okolo oslav čínského Nového roku. Haight je nostalgickou vzpomínkou na generaci beatniků a hippies. Hnutí hippies odstartovalo v roce 1965 právě zde. V okolí malebných a pomalovaných ulic Haight a Ashbury s viktoriánskými domy bydleli v různých obdobích Jack London a Kerouac, Allen Ginsberg, Janis Joplin a další legendy.

Oblíbená "Cable Car" - něco mezi stařičkou tramvají a lanovkou - projíždí městem po třech trasách, šplhá do těch největších krpálů a spouští se skoro volným pádem dolů. V každém voze jedou dva řidiči, první má na starosti výhybky a jednu brzdu, druhý další tři brzdy a naháknutí se na lano. Pán na konečné se neopírá o zábradlí jen tak, nýbrž musí ručně otočit vůz na otočném pódiu do protisměru.
Čtvrť Castro, spojená s dramatickou historií hnutí homosexuálů v USA, je zajímavým místem pro pozorování lidí. Zde měl obchod první zvolený zástupce homosexuálů, Harvey Milk, později zastřelen na radnici, kde se každoročně koná Gay & Lesbian Film Festival, stejně jako Pochod lesbiček, homo-, bia transsexuálů a další pochody, přitahující miliony návštěvníků.
Transamerica Pyramid z roku 1972 je se svými 260 metry nejvyšším mrakodrapem v San Francisku. Na místě tohoto moderního symbolu města stála kdysi budova, kde si v salonu podávali dveře Mark Twain a Robert Louis Stevenson, v kanceláři plánoval Sunjatsen vyhlášení Čínské republiky a v ateliéru bydlel Jack London.
San Francisco má údajně největší koncentraci restaurací na jednoho obyvatele v USA. Jednou ze dvou českých restaurací jsme dokonce čistě náhodou objevili při pátrání po nočním životě. Jmenovala se CAFÉ PRAGUE (584 Pacivic Ave, CA 94133; kousek od Columbus Street) - opravdu jsme se tam cítili jako v Praze - české obrázky, českého jídla, českého piva, hudba i obsluha. Další českou restaurací by měla být Frankie's Bohemian Bar ("Frantova česká hospoda"), údajně je vyšperkovaná sbírkou českých pivních tácků.

Více obrázků zde => San Francisco

Tetička se po Díkuvzdání opět hlásí!

29. listopadu 2007 v 11:05 | Olča Olguita Ollie |  Hlásím se..
Ahooooj, tak už zase fungujeme! Blog teď nějak nechtěl chodit, dobře týden jsem se nemohla zalogovat a protože jsem stejně neměla až tak moc času, vubec mi to nepřišlo divný.... V pondělí jsem chtěla mou odmlku napravit, přidat Vám sem něco málo nových písmenek a zaboha NE. Dokonce se mě snažili obalamutit, že jsem nikdy žádné Mexičanky nezaložila nebo už ani nevím, co.... každopádně musím říct, že jsem jejich "neexistování" hooodně ztěžka rozdejchávala...... Tolik nekonečných hodin a probdělých nocí u počítače.... brrrrrr... Naštěstí se to včera rozchodilo.
No co Vam budu povídat... Konečně jsem měla víc hodin, tak jsem prozměnu pracovala a na nic neměla čas. Do toho se chystám na přílet maminky a brašulky Lubky - už příští pátek!!!!! - tak to tady porůznu připravuju, nakupuju zásoby atd. Pak tady probíhal ten "šílenismus" - Thanksgiving Day (Den Díkůvzdání). Slavějí to každý čtvrtý čtvrtek v listopadu (Kanaďani to slaví v říjnu, jiný den, druhý týden) a řekla bych, že to byla ze všech těch svátků, co jsem si tu zažila, asi největší událost ze všech - jako každý svátek to je především o tom pořádně se najíst a pak také posedět s rodinou či přáteli, v podstatě takové "před-Vánoce". Upeče se krocan, namačkají brambory (Katie např. mačkala se sýrem), připraví sladká nádivka, vypeče se šťáva z masa a připraví se jako omáčka, podusí se dýně a nesmí chybět brusinkový kompot. Jako dezert servírují dýňový koláč. Přiznávám, že si všichni moc pochutnali - Norman s Katie to nachystali na výbornou. Na druhou stranu, ve čtvrtek mi to stačilo, jíst to další čtyři dny (jak se to tu provozuje) bych ani nemusela.. Všechny obchody byly ten den bezkompromisně zavřené, silnice krásně prázdné (co se provozu týče, kéž by bylo Díkůvzdání každý den! :-D) a v pátek tomu bylo přesně naopak: obchody otevřené víc než běžnou otevírací dobu - obchodníci se předháněli nejrůznějšími nabídkami a zákazníci se předháněli v jejich skupování - a na silnici více než tradiční provoz... jentaktak jsem dojela po víc jak půlhodině do práce (běžně to dám i za dvacet, ev. 25 minut, poněvadž provoz naštěstí nechytám)...
A do toho ta radostná novina: NÁŠ MRŇOUSEK UŽ JE NA SVĚTĚ!!!! TAKŽE MI KONEČNĚ MŮŽETE ŘÍKAT TETIČKO!!!! JMENUJEME SE MATĚJ, VYTAHLI NÁS KLEŠTĚMA V PÁTEK 23.11. VE 23:20, VÁŽILI JSME 3,5 KG, MĚŘILI 52CM A JSME NEUVĚŘITELNĚ KRÁSNÉ MIMINKO S HLAVOU PLNOU VLÁSKŮ. A KDYŽ SE VZTEKÁME, VYPADÁME JAKO TATÍNEK :-) Alespoň hodnotím dle fotek, reálně to posoudím až v únoru, až se vrátím.. ;-) Jsem teď tak strašně nedočkavá, až si ho pochovám, šmudlínka! A vzhledem k tomu, že jsem od mého pana bratra stále nedostala svolení, zda můžu šířit obrázky ("aby ho neočumoval každej"... :-D), jen co mi přijde, odkaz najdete v levém sloupci mezi mými oblíbenými stránkami, ....... pokud jej ovšem dostanu.. :-)
Zrovna jsme seděli s Tomem, Alešem a Vincentem v mex. restauraci v Point Lomě, téměř s výhledem na oceán, právě jsem vyhrála bitku s mým drahým, že si jednu margaritu dát můžu... (měla jsem po obědě nastoupit do prac. procesu a protože jsem veselá už při přičuchnutí ke špuntu, moc se to Tomovi nezdálo.... ale vyhrála jsem :-D)... Jakmile přinesli margaritečku (tentokráte ne jahodovou ani mangovou, nýbrž z granátového jablka!), přišla od Honzajze smska, že už je Máťa mezi námi. Objednávku jsem rázem navýšila o další kousek granátovo-jablečného moku s tequilkou a do práce šla s více než bujarou náladou. Kolem dokola jsem se hihňala jak puberťačka a hrdě všem oznamovala, že mám prvního synovce. Na prodejnu samozřejmě chodilo minimum lidí, tak jsem krutě střízlivěla a žíznila. V sobotu jsem měla jediný den volna, byli jsme pozváni na krocana (Díkůvzdání) a tak jsme ještě zapíjeli u Dvořáků v El Cajonu - nejprve po obědě růžovým šampíčkem a po večeři bílým. Kluk nám poroste jako z vody... ;-)

Taky jsem se omylem dostala na svůj první fotbalový zápas na QUALCOMM STADIUM (možná
znáte ze zpráv, tam bylo během požárů hlavní evakuační centrum). Carmenina neteř Jennie měla v poločase taneční vystoupení. Netušila jsem, že pojedu na fotbal, když jsem Carmen slíbila, že ji na to vystoupení doprovodím. Atmosféra byla naprosto bombová. Nejprve první dojmy z gigantické stavby, kde se člověk cítí jako mraveneček, poté zahajovací ceremonie s místním orchestrem a mažoretkama (vč. americké národní hymny, kdy celý stadión povstal a pravou ruku si držel na srdci, já jsem pouze poslouchala a hrdě ruku držela podél těla, ikdyž mě to "pohnulo") a následovně samotná hra.. Věděla jsem prd, o co v tom zápase šlo, běhali tam s míčem v ruce a neustále se to mlelo... během hry jsem sem tam i nějaké to pravidlo vypozorovala - když místní dali gól, celý stadión šílel, spustili se ohňostroje... no hezké to bylo. Pěkně po "emericku" jsem si došla pro čipsy (nachos aneb tortilla chips, jak jinak :-D) se sýrovou omáčkou a tím se celou druhou čtvrtinu zabavila (prodrat se do uličky, z uličky do chodby, najít stánek, vystát frontu, čtyřikrát pánovi vysvětlit, co bych si přála - nakonec jsem si vymýšlet přestala, protože pán byl trošku mimo - pak zase najít kde že jsme to vlastně seděli, prodrat se na sedadlo..... a pak si ještě pochutnávat...). Když to v půlce Jennie odtančila, jely jsme s Carmen za našema mužíkama a tak ani nevím, jak zápas dopadl. Budu tedy žít v přesvědčení, že si San Diego udrželo vedoucí skóre..
V pondělí jsme hrály poslední zápas a to se nemůžu nepochlubit! Vyhrály jsme nad tmavě modrejma na plné čáře, 7:3, a mám na triku hetrik! Krom tří gólů jsem i několikrát asistovala.. Domů jsem se vracela tak trošku v eufórii, navíc s fotkama mrňouska - vyvolávací proces snad ani nebudu popisovat, protože ten by zabral další dlouhý odstavec, stručně řečeno: technika proti mně vyhlásila stávku… :-D

Protože tu máme hooodně pozdě a jsem hoodně unavená, případné chyby přehlížejte, prosím! Teď nemůžu slibovat, že se ozvu brzo, max. se příští týden pokusím mezi předpříjezdovým úklidem.. J KONEČNĚ přišla řada na to dva roky vysněné San Francisco - předloni z toho sešlo kvůli počasí a Pepovo onemocnění a letos to pořád nechtělo vycházet časově - Tomasovi při jeho pracovní vytíženosti víc jak dva dny volna nehrozí a na dva dny to nemá smysl…. když jenom cesta trvá 6-9 hodin autem (druhá varianta platí při dodržování povolené rychlosti :-D).. A tak pojedu se sousedkou a "skoro-švagrovou" Katie a Katkou z Čech, která je tu na "dovolené" - na jazykovém kurzu. Shodou okolností si vybrala kurz angličtiny v San Diegu, aniž by věděla, že bratranec jejího přítele tady má bratrance Tomase.. :-D
Tak se těšte na obrázky.. - nejen ze San Francisca, ale i z Díkůvzdání atd. ;-)

Výšlap na Cuyamaca Peak

16. listopadu 2007 v 10:11 |  Volný čas
Ano-ano, vím… neozvala jsem se pěknou řádku dní… Nemějte mi to za zlé, nemůžu přece pořád jenom sedět u počítače! Musím nechat prostor aktivitám, o kterých Vám můžu napsat..! :-) Takže když se neozývám, tak žádný strachy - buď to znamená, že se nic extra neděje a nebo, že nemám kdy něco sepisovat…
Abych dokončila, co jsem posledně díky únavě ani nezačala: v Arizoně je vždycky dobře, tudíž bylo dobře i během našeho útěku před kouřem.. Měli jsme se skvěle odpočinkově - dostatek spánku, zdravé jídlo, prima společnost Dvořákových. Líbilo se nám tak moc, že jsme zůstali o jeden den déle než jsme původně plánovali. Rozhodla až světla, která přestala svítit a protože bez světel se
do Diega jet nedalo, museli jsme zůstat - ať se nám chtělo nebo ne. V Tomově práci byli v pohodě, u mně z toho samozřejmě dělali strašný problém. A to jsem zameškala pouhé čtyři hodiny. V neděli pracuji jako hosteska na restauraci a jsem nucena vstávat a necelé půl hodiny řídit kvůli 3-4 hodinám! Přestože měli na restauraci mrtvo, dostala jsem výtku a 1. varování za nadměrnou absenci. Dovoluji si podotknout, že poprvé mě auto zradilo, paradoxně v neděli ráno, když jsem měla dorazit na tři hodiny.
Z auta se valil dým kouře, něco tam uhořelo a protože Tom v neděli pracuje, do těch třech hodin se domů nedostal. Manažerce jsem se nedovolala - kdykoli s ní potřebuju urgentně mluvit, nedá se sehnat - a přestože jsem nechala asi tři vzkazy, v pondělí se na mě dívala s rozhořčením. Přitom ví, že jsem v červnu pracovala i v horečkách, více jak 39 °C vysokých. Dostala jsem sice pak 3 dny volno, to už jsem byla tak vyčerpaná, že už jsem ani z postele vstát nemohla…
Mé "skvělé" pracovní podmínky raději vypustím, stejně jako se nebudu zabývat týdenním ošklivem. Týden zamračeno, chladno a hnusně. Sice nám konečně zmizeli z kuchyně mravenci, kteří jsou snad nevyhubitelní - ale žádné strachy ani radování: máme krásně a mravenci opět okupují kuchyň. Každopádně jsem si připomněla naše české počasí a zase vím, do čeho v únoru jdu.. :-D To bude krutá změna, v krutých mrazech..! :-D
Vlastně ani nebylo o čem psát, až včera jsme se s Katkou (Tomovou sestrou Katie) vydali na výšlap "Cuyamaca Peak", nedaleko Julianu vyhlášeného jablky, jablečným moštem a jablečným koláčem známým jako "APPLE PIE". V únoru jsem Vám zmiňovala návštěvu tohoto malebného horského městečka založeného v čase "Zlaté horečky". O víkend se to tam naplňuje lenivými turisty (především jedlíky), kteří se nají koláče, napijí moštu a poté co projdou obchody a utratí nějaký ten dolar zase jedou zpátky do San Diega. Trošku nuda, ale i my jsme si daly ten vyhlášený "apple pie", já navíc "apple cider" - my však zaslouženě, po zdolání dvoutisícovky Cuyamaca Peak... :-)
Letos se tam místní opět potýkali, jako téměř (nebo opravdu) každoročně, s divokými ohni. V samotném centru jsme neshledaly žádné újmy, především obklopující hory a sousedství lehly popelem. Jediné ohořeliny, na které jsme s Katkou narazily, patřily obrovskému požáru z roku 2003, stejně jako ohořeliny naší cílové mety. Počasí nám přálo, řekla bych až moc -azuro, obloha bez
jediného mráčku a cca 30-35 stupňů na Celsiově stupnici. Kolem dokola božský klid působící jako balzám na duši. Krom hasičů a jednoho slepého pána jsme za celý den nikoho nepotkaly. Poránu jsem ani neměla chuť na nic, celodenní chůze v přírodě však nabyla tělo i ducha energií. A přestože mě teď poněkud bolí zadeček, cítím se skvěle. Krom obrázků už nemám co dodat - prostě BOŽÍÍÍ!!!! Dokonce jsem se i z práce vrátila velmi dobře naladěná!


Útěk před kouřem

31. října 2007 v 7:31 | Olča Olguita Ollie |  Hlásím se..
A protože se v Diegu nedalo díky kouřovému víku být (viz. foto), rozhodli jsme se raději pro úprch na čerstvý vzduch - kam jinam než k Alešovi do ráje, do Arizony!!!!

Sešli jsme se tam navíc s Carmen, Pepou a Vincentem, kteří byli rádi, že se utrhli z města mohli se zase po půl roce za Alešem jet podívat (naposledy tam byli se mnou, resp. já s nima, v březnu)...

Už mi padají víka, jsem unavená jako čert (vstávačka ve čtyři dvacet pět a už se blíží půlnoc), takže pro teď jen fotky - klikněte v galerii na Arizonu..... Rovněž doporučuji juknout na ohýnky (Galerie - Zajímavosti - Firestorm 2007), přidala jsem Vám tam ten, co ohrožoval Margit a Jerryho - exkluzivní záběr z Jerryho foťáku. Více už ze sebe vážně nevycucnu, tak dobrooooooooooou!

Nejhorší je za náma, alespoň za Sweetwater Rd

24. října 2007 v 6:17 | Olča Olguita Ollie |  Hlásím se..
Dnešní noc patřila k nejhorším v mém životě. V neděli, po koncertu Olympicu, jsem byla vykulená ze všeho, co se tady rozpoutalo, čím a kolem čeho jsem projížděla autem. Když jsem viděla záběry silnic, po kterých jsem se pár hodin zpátky proháněla stříbrným mercedesem, rozklepaly se mi ruce.. Netušila jsem, že se tady rozpoutalo hotové peklo, nevěděla jsem, co se od toho dá čekat, nemohla jsem spát. Věděla jsem, že jsme v bezpečí, vše se odehrávalo 30-45 min. od nás. Přesto že jsem se vrátila utahaná a netoužila jsem po ničem jiném než posteli, při záběrech v televizi mě to přešlo.
San Diego obtesaly zuřivé a nezkrotné ohně. Každoročně v září/říjnu sem foukají horké větry z pouště (Tzv. Santa Ana Winds, které trvají 24-36 hodin) a každoročně se tu něco zapálí. Letos se to zapálilo na x místech, rychle se to díky silnému větru a abnormálnímu suchu (za letošní rok tu spadla ani ne třetina normálních ročních srážek) rozšířilo a min. den a půl se to vymykalo kontrole.. Letošní ohně v minulosti neměly obdoby, dokonce překonaly požáry, které to tu hodně poničily před čtyřmi roky.
Včera jsem pozorovala, jak se k nám pomalinku blíží kouř a díky silnému větru, který mával se stromem před našim barákem tak, jako jsem dloooouho neviděla, se sem dostal rychle. Nešla jsem do práce, protože se mi podařilo pondělek prohodit s pátkem a protože jsem čekala Rebecu s Glorií, které měly přijet na návštěvu cestou z letiště z LA, a tak jsem seděla doma a všechno sledovala - jak z okna, tak v televizi. Protože se Rebaca s Glorí ani neobtěžovaly zavolat, přijely mě navštívit Claudia s Fabiolu a ty mě strašily a strašily, až jsem znejistila. Když přijel Tomáš z práce, tak jsme honem spěchali evakuovat Margit, no byla jsem z toho vykulená, že jsem ani nemohla mluvit - všude kouř, obloha oranžovo-růžová (nebo co to bylo za barvu), pohled na nešťastnou Margit, jak se snažila pobrat, co se dalo, protože dům jako spousta ostatních nepojistila.. Protože se vítr utišil a v evakuovaném místě nebyl ani kouř, uklidnilo mě to a mohla jsem "v klidu" spát - už jen proto, že jsem viděla, jak daleko to k nám divoký oheň měl (cca 15-25? Minut).
V jednu ráno, po dvou hodinách spánku, mě vzbudil telefon. Volal soused Norman. Stál spolu se sousedkou učitelkou, Jean, v drivewayi a pozorovali plameny na protějším kopci. Prý: "Není to povinné, ale myslím, že bys to měla vidět. V televizi zatím nic neříkali, ale je možné, že se budeme muset evakuovat.." Nechtěla jsem věřit, že to hoří. Namlouvala jsem si, že to je kouř nasvícený městským osvětlením a namlouvala jsem si to celý den. Ve skutečnosti šlo opravdu o oheň.
Zbytek noci už jsem nespala. Opravdu jsem se bála. Mermomocí jsem chtěla spát, protože jsem měla před půl pátou vstávat. Nemohla jsem spát, protože jsem nevěděla, jak blízko je ten velký oheň. Taky jsem měla strach, abych slyšela, že se máme evakuovat… Tak celkově se mi honilo spoustu věcí hlavou, až jsem to před čtvrtou hodinou nevydržela a šla jsem si zapakovat první kufr a první tašku (papíry, fotky, slovníky, počítač, sprchový gel a šampón). Doteď to mám v autě v kufru.. :-D V práci jsem pak seděla u rádia jako žába na kameni. Unavená, nevyspalá, hladová, vystrašená a připravená ihned vyrazit domů, kdyby se měli zmínit o Sweetwater Rd. Jela bych naházet oblečení a Tomovo věci do Mercedesu a ujela.
Po práci jsem upalovala domů, plná očekávání kolik kouře uvidím… Byla jsem mile překvapená. Dálnice "94 east" rozdělovala azuro od kouřového oblaku, do něhož lítaly helikoptéry s vodou. Půlka našeho domu stála ve slunci (bydlíme u dvou dálnic 125 a 94) a když slunce svítilo, věděla jsem, že máme vyhráno, že na evakuaci nedojde. Televizní vysílání mě v tom ujistilo… Doteď ještě na spoustě míst zuří, ten nám nejbližší byl však nakonec pokořen. Kolem poledne dorazily posily ze Severní Karolíny, dorazily nějaké nádrže s vodou, ale také pomáhají vojáci a pohraničáři. Díky tomu, že vítr povolil, mohla do vzduchu vzlétnout letadla, vrtulníky a hasit ze vzduchu.
Nejhorší má San Diego za sebou. Místní hasiči patří k nejprofesionálnějším v zemi (taky tady mají nejvíce požárů na světě..), většina z nich nespala tři dny... Na světlo boží začínají vyplouvat první děsivá čísla… budou se ještě měnit, až se v Čechách probudíte, bude zajisté všechno úplně jinak. Momentálně se mluví o více jak tisícovce zničených domů, 900.000 evakuovaných - neustále se evakuuje, ale čísla evakuantů, kteří se vrací do svých domovů naštěstí převyšují ty, co domovy opouští. Momentálně se evakuuje Lakeside, tam kde jsme bydleli první tři měsíce. Jsem opravdu ráda, že jsme se přestěhovali, nedovedu si představit, že bychom to měli ještě dramatičtější.. Jen co se to zklidní a budeme se tam moc jet podívat, určitě podám hlášení, jak to tam dopadlo…
Další videa (ev. potřeba kliknout na California Fires, California Firestorm apod.):

Další den požáru překonán, jsem v pořádku..

23. října 2007 v 7:27 | Olča Olguita Ollie |  Hlásím se..
Právě jsme evakuovali známou Margit s manželem, co bydlí 15 min. od nás. Spakovali si pár nejdůležitějších věcí, co pobrali do auta, něco málo věcí k nám na pickupa a policejní auto nás hlasatelem vyhánělo pryč. Celé odpoledne jsem sledovala oblohu a postupně ji z jihu špinil kouř.. Když přijela Claudia s Fabiulou, tak mě nutili zabalit si tašku s dokumentama, abych byla připravená.. Ještě zabaleno nemám - od Margit jsme oheň neviděli, dokonce nebyl vidět ani kouř. Myslíme si, že to je jen preventivní evakuace, kdyby se náhodou v noci obrátil vítr a nafoukal jim to domů - bydlí hned u hor.
Místo, kde jsme bydleli první tři měsíce, Lakeside, už je rovněž evakuováno - další plus, že jsme se přestěhovali. Musí to být příšerný pocit sbalit pár švestek s tím, že když se vrátíš, můžeš najít jenom hromádku popela. Zítra naštěstí nebude času nazbyt, abych sledovala televizní "break news" jako dnes… uvidíme..
Požár se díky větru dost rychle rozšiřuje, "požárníci" to mají totálně mimo kontrolu. Na spoustě míst je podstatně horší než při obr-požáru před 4 lety, televize hlásá, že je větší, místním připadá - zatím - menší či podobný.
U nás, v bezpečí, bylo dneska azuro a z jihu se přisouval kouř - blíž a blíž.. (viz. foto). Padám únavou na pusu, tak se zase ozvu.. Pa

HOŘÍ JAK ĎAS, JSEM V POŘÁDKU

22. října 2007 v 12:13 | Olča Olguita Ollie |  Hlásím se..
Mame tu ani nevim kolik v noci, teď jsem se vrátila z Orange County, od LA, z Annaheimu... Jsou tady Olympici, tak jsem se na poslední chvíli spontal. rozhodla a vyrazila na koncert... Byť jsem měla dneska rano chuť všecičko odvolat a zrušit (v práci mě potřebovali dýl a tím pádem jsem nestíhala pův. plány), tak to byl opravdu zážitek. Ti staří pánové to fakt umí roztočit!

Dnes píšu jen stručně, jen poslušně hlásím, že jsem v pořádku.... Krapet se nám to tu okolo zapálilo a teď jsem koukala na seznamu, že už nalepili článek a jelikož nevím, s čím večer přijde NOVA, tak Vás chci jen uklidnit, ať to bude sebedramatičtější, zatím bychom měli být v bezpečí.

Upřímně z toho nemůžu spát, byť nám bezprostřední nebezpečí nehrozí, V Poway u Milana-Slováka měli dopravu jak za bílého dne a evakuovali zvířata, je možné že i lidi, byť tam ještě evakuace vyhlášena nebyla (naopak od Ramony, ta už je vylidňována celá). Zasedá krizový štáb a mapuje situaci... Oheň se zatím vymyká kontrole, ale ještě jednou opakuji, momentálně mně neohrožuje.

Malibu u LA je v plamenech, popel padal až v Annaheimu (hodina cesty), mam toho plný nos, pusu, oči... Smrdí to skoro celou cestu do Diega, toho se to týká na severovýchodě. My bydlíme spíše jihovýchodně..

Vzhledem k tomu, že už je tolik hodin, co jsem ještě před nedávnem vstávala, tak mě omluvte, únavou už sotva pletu nohama...

Už jsme tady, už jsme tu, zase zpátky z vejletu....

15. října 2007 v 6:01 | Olča Olguita Ollie |  Výlety
Pomalinku na tom všem pracuji.... Patnáctého jsem se chtěla rozepsat o vejletu do Nár. parku Saguaro, ale když jsem si představila to hafo práce se zmenšováním obrázků, abych je sem mohla nalepit, akorát mě opustilo prozaické střevo a sedla na mě únava.... tak obrázky už jsem pozmenšovala a máte je přímo tady...:
Bylo dobře, kaktusy jsou veliký a maj jich tam vážně lesy, ty s tou chocholkou jsme však nenašli. Zato jsme nakoupili spoustu kravin - vč. vykrajovátka na perník ve tvaru kaktusu (oni to maj sice na něco jiného, ale já už vidím ty nazdobené perníčky! a že se Vánoce blíží....! :-D), otvírák na lahve ve tvaru kaktusu, kaktusovou marmeládu, kaktusové bombóny, knihu o kaktusech, kaktusový kalendář na příští rok, spoustu pohledů..............
....... ale jinak na ty kaktusy ujetá nejsem :-D Pokračování zase příště, musím na trénink... V pondělí neflákejte to držení palců, posledně nás "Double Shots" porazily, očekávám od Vás pondělní výhru! :-D


Položivá-polomrtvá :-)

9. října 2007 v 7:56 | Olča Olguita Ollie |  Hlásím se..
Pro začátek chci zmínit, že jsem Vám před týdnem přeložila zajímavosti o mejch nejoblíbenějších kaktusech (dneska zapomeňte, že bych se snažila o spisovnou češtinu, a o nějaký styl vůbec,na to je dost pozdě ...... a totéž se vztahuje na ten článek o kaktusech, ten jsem ještě nestihla překontrolovat).... a prostě nevyzbyla ani minutka, abych to sem nalepila... se omlouvam... už to tam máte... viz. článek pod.... :-P Ve čtvrtek se s Tomem vydáváme na sedmihodinovou jízdu do Arizonského Tussonu a jeho sousedního "SAGUARO NATIONAL PARK".. tak aby Vám to nebylo líto...... a měli jste se na co těšit..

Takže zestručním, čím si procházim: na Gift Shopu zase změny, už se o tom ani nehodlám bavit - závěr: žádný počítač v práci (... mimo jiné....), nový "GM" (general manager, no prostě "generální") si to nepřeje... tzn. už si s Váma nebudu povídat po icq, abych utloukla čas. Asi tam zemřu, ale na druhou stranu možná dojde i na chytré? anglické knihy...

Krom všemožných aktivit a návštěv různých podniků (pár nových obrázků zde: Podniky) se mi zase podařilo přiotrávit :-) Nevím, co byla ta příčina nejpříčinovatější, ale v neděli po fitku (ano-ano "comeback" po 14 dnech přikripleného tahání zraněného kolena za sebou) nás soused Norman pozval na oběd do poměrně dobré restaurace a abych se vyhla tradičního ztráceníse v menu, tak jsem prostě zvolila salátový bufet..... a v jednom salátu se mi zdálo zkažený maso (prej nebylo, tak nevim).... a v jiném byly krabí tyčinky.... teda aspoň to tak vypadalo.... a protože mi to v Čechách i přes pravděpodobnou alergii nic nedělalo, tak jsem si ho naložila (byť tak malinkooo!).... a protože nejsme v Čechách, nýbrž v San Diegu, ................... nepřála bych Vám ten "cirkus"....

Píšu hladová (cpouc se crackery), možná částečně dehydrovaná........... vyčerpaná (s "odskoky" na toaletu)..... ale šťastná! Jsem zpátky na fotbalové scéně (min. pondělí jsem to vzdala, bolest kolene z předchozího zápasu neustupovala) - koupila jsem si speciální gelové vložky do bot a opravdu to zabralo. Koleno nebolí (od úplné spokojenosti mě dělí "pouze" křeče v břiše :-D).. Musím se/nás pochválit, hrála/y jsem/jsme dobře - směle si troufám říct: nejlepší zápas. V prvních minutách jsem "bezbolestně" skórovala "zkriplenou" nohou, v druhé polovině jsem jen žasla, kde se ve mně vzal tak bojovný a hlavně obranný duch. Přestože jsem se cítila maximálně vysosaná nekončícími průjmy, vydržela jsem běhat od brány k bráně. Coach mě poplácával (což nikdy před tím nedělal - náš "vztah" bych nazvala spíše apatií), tým povzbuzoval a chválil....... Předváděly jsme ukázkovou teamovou hru, gólmanka vychytala i to, co bychom do ní neřekly... Silný soupeř v červeném potlačen 5:1! Směle si nás tento večer troufám nazvat "Bílým baletem"... :-D Jen tak pro doplnění informací se jmenujeme "White Lightning(s)".... takže to i barevně sedí.... :-D

Ještě jedna perlička na závěr: Hra končí. Rozhlížím se, kde mám Tomase.... ten nikde. Hned na začátku zápasu zapadl do irského baru na Guiness.... když jsem se nedočkala ani po půl hodině čekání, šla jsem si ho vyzvednout..... a hned jak mě spatří, povídá: ".... zrovna jsem byl na odchodu, chtěl jsem vidět druhou hodinu..." .... hrajeme pouze jednu.... :-) Chlapi a pivo... a zbytek stranou.. :-D

Teď už se blíží jedenáctá a protože vstávám po čtvrté, pro tento týden se s Vámi loučím, ikdyž by mě adrenalín nechal ještě chvíli ponocovat.. Budu ráda za zprávy o Vás, o některých nemám aktualizované info... ;-) Buenas noches, amigos :-)


P.S. Mám nový střih - opět "nakrátko" a "cik-cak" ;-)

Plánovaný výlet do Saguaro National Park - něco málo zajímava o mých nejblíbenějších kaktusech

9. října 2007 v 6:57 | Olča Olguita Ollie |  Výlety
Saguaro cacti, Carnegiea gigantea
Roste pouze v Sonoran Desert (Sonorské poušti), ikdyž ne ve všech jejích částech. Na mapičce viz. vykřížkovaná plocha. Rozsah kaktusů saguaro je limitován zimními teplotami na bodech mrazu.
Výskyt kaktusů "saguaros" je rovněž omezen nadmořskou výškou. Obvykle rostou v nadmořské výšce cca 4,000 stop, kde buď nemrzne a nebo mrzne jen krátce.
Tento druh kaktusu roste velmi pomalu. V národním parku "Saguaro National Park" studie dokládají, že saguaro roste mezi 1 a 1.5 palce prvních pět let života. Tyto malinké mladé kaktusy lze jen těžko nalézt, protože rostou pod stromy, které je ochraňují - zpravidla "palo verde" n. "mesquite tree". Jak kaktus roste a stárne, ochranný strom zatím zhyne. Vědci se domnívají, že zhyne vinou kaktusu, který mu odebírá vodu a živiny z půdy v jeho bezprostřední blízkosti.
Růst kaktusu saguaro záleží na klimatu, srážkách a umístění. V Nár. parku Saguaro se obvykle kaktusy rozvětvují v jejich padesáti až sedmdesáti letech. V místech s menší srážlivostí mu to může tvrat až sto let, než se mu ukáží první větve.
Dospělým kaktusem se považuje saguaro v jeho 125 letech. Může vážit 6 tun a více a může být vysoký 50 stop. Zpravidla se pravděpodobně dožívá 150 - 175 let, každopádně se biologové domnívají, že mohou žít i přes 200 let.
Saguaro začíná kvést až ve svých 35 letech, dále kvete v pozdním dubnu až po začátek června po celou jeho životnost. Hořejšek kmenu a větví se obsype velkými, krémově bílými květy.Ty se pak otevírají v noci a zavírají následující odpoledne.
Aby měly plody, bývají opilovány netopýry, ptáky a hmyzem. Každý plod obsahuje cca 2.000 malinkých černých semínek. Pokud tato semínka snědí kojoti ne. kaktusové žáby, semínka jim projdou trávicím traktem a neporušená jsou rozmísťována po celé poušti. Pokud tato semínka snědí holuby či jiní ptáci, jejich trávicí trakt je kompletně zkonzumuje.
Poté co je květ o opylován, uzavře se, vysuší a začne se přeměňovat na plod. Saguaro během svého života vyprodukuje zhruba 40 miliónů semínek - jen pár jich však přežije a zaseje se. Ještě méně jich vyroste v dospělý kaktus. Nízký stupeň přežívání sazenic může být přisuzován suchu, prodlouženému mrznutí nebo jejich požití zvěří.
Vrstvy kaktusu saguaro:
- Ochranné ostny
- Pokožka (epidermis, tj. zelená část)
- Kůra nebo dužina
- Vrásky (with corresponding pleat on surface)
- Mícha (uvnitř vrásek)
Kaktusy saguaro zřídka rostou symetricky. Někdy rostou v lichých nebo znetvořených formách. Rostoucí špička příležitostně vytvoří vějíř, takzvanou "chocholku". Ačkoli jsou tyto "chocholkovité" kaktusy saguaro vzácné, v Národním parku Saguaro jich bylo napočítáno více jak 25. Biologové se rozcházejí v názorech, proč kaktusy saguaro rostou v těchto neobvyklých formách. Někteří spekulují, že jde o genetickou mutaci, jiní tvrdí, že se jedná o následek úderu blesku nebo poškození mrazem. Nikdo jednoduše úplně přesně neví, co tuto zvláštní "chocholku" způsobilo.
Saquaros nejsou v ohrožení, jedinou hrozbou je pouze stále se rozrůstající lidská civilizace. Díky nasazování tropických trav se případné požáry mohou rychle šířit a tím veliké kaktusy ohrozit, neboť ty se nikdy v minulosti nemusely bránit požárům a proto nejsou schopné jim odolávat. Další hrozbou je vandalismus. Žádné kaktusy nesmí být přesouvány bez souhlasu vlastníka pozemku a "Arizona Department of Agriculture" (http://www.azda.gov/ESD/nativeplants.htm).

Gift shop + Hostess

18. září 2007 v 22:32 | Olča Olguita Ollie |  Stáž v Hotelu Hilton
Skoro po půl roce se vracím k mému neoblíbenému tematu: práce. A mám tím namysli práci jakožto stáž, jejíž plán se po třech týdnech přestal dodržovat - a to vč. seškrtání odpracovaných hodin o deset týdně (méně hodin = méně peněz)..................................... Vzhledem k tomu, že článek sepisuju dobře měsíc, předem se omlouvám, jestli nebude mít hlavu a patu ..! :-D
Na konci května jsem se konečně osvobodila z pout Concierge Lounge. Už jsem měla neustálé kritiky dost - nadřela jsem se tam až až a protože jsem to původně vůbec neměla v náplni stáže, snažila jsem se dostat na jinou pozici, kde bych se taky něco naučila... Čtyři měsíce zahálení stačily... Bojovala jsem o recepci nebo jakékoli jiné, přínosné, oddělení, ale bez výsledku... Vzdala jsem to. Asi tam mě vedoucí personálního odd. Amy Mc Mac (nyní čerstvá nositelka Konopasek - škoda, že takové pěkné české příjmení nosí zrovna nemilá a povrchní osoba), chtěla mít... Výmluva: mám špatné chování........ přestože mě hosté měli rádi a chválili mě kde se dalo - přede mnou, na recepci, na restauraci .... ikdyž se mi má manažerka nikdy nikdy nezmínila, dokonce se nikdy nepřišla podívat, jakou práci tam odvádím.. :-( Když už se nahoře náhodou objevila, zrovna něco měnili, nebo jim v restauraci něco scházelo. A když už přišla s nějakou kritikou, tak pokaždé s negativní - není proto divu, že jsem se proti tomu obrněla a přijímala to flegmaticky, někdy až s arogancí... . Co Vám budu povídat - totálně mě to vyčerpávalo, a to víc než samotné vstávání ve tři (po přestěhování ve čtyři) nebo náročná práce. Do toho nátlak z domova - našim se samozřejmě (jakožto správným rodičům) má nespokojenost nelíbila a tlačili, ať se na to vykašlu, že toho s mým vzděláním a zkušenostmi nemám zapotřebí.

Přitom od hostů jenom chvála, které si nikdo nevšímá.. To vidí maximálně kolegové, ale management NIKDY. Prostě tomu nerozumím, ale bylo mi tady mým dobrým známým, který před 20 lety emigroval, řečeno, že tady se musí držet pusa a krok, nebo dělat na sebe. Oni tu mají rádi takové to stádo ovcí, co jde tupě za tím tupcem v čele, což já ehm nejsem. A to jsem maximálně slušná, všem vycházím vstříc a všeho se snažím domáhat mírovou cestou - dokonce už v práci používám ty jejich sladké větičky, jak si přáli... Njn, enomže se neumím přetvářet, neboť mě od malička učili všechno říkat přímo tak, jak si myslím. Lži a přetvářek mě v dětství bohužel neučili.

Už od ničeho ani nikoho NIC nečekám, snažím se podnikat, co se dá, abych přes to vše neměla pouze vzpomínky pouze na to, že tu nic nemá hlavu a patu, organizace nula, jak tu s personálem (především se stážisty z ciziny) zametají a neustále dávají méně peněz s odvoláváním, že ta či jiná pozice tolik peněz nevydělává, bez ohledu na kontrakt. Tím že si stojím za svými právy, akorát narážím a kdyby jste četli mé hodnocení po třech měsících, asi byste nevěřili, jak jsem hrozná.. :-D Vůbec to nesedí, napsali mi snad to nejhorší, co šlo... Když mi to dali do ruky, klepala jsem se vzteky a rezignovaně jsem to podepsala s tím, že jsem si okamžitě zažádala o výměnu hotelu. Žádný tady ale momentálně bohužel volnou pozici nenabízí, takže jsem více-méně otráveně počítala měsíce ztraceného času a nezhodnocených investic - především díky problémům s bytem ve Varech.

Na recepci mě "vzhledem k mému chování!!!!" nepřesunou, protože údajně nejsem spokojená s žádnou pozicí, kterou dělám a všude vidím nedostatky (nevim, že jim nevadí jíst upatlanými příbory a pít z flekatých skleniček, ať žije 4-hvězdičkový hotel!). Kdyby si minimálně všichni plnili své povinnosti, tak by to šlo. Jenomže já tady pak musím po příchodu do práce uklízet cizí bordel, protože nechci, aby si hosté mysleli, ze je můj. To by se asi nelíbilo nikomu... řekla bych.. Nehledě na to, že by se bránil každý, kdyby dělal úplně něco jiného než co měl dělat. Když si z krámu dovezete místo ledničky pračku, taky nebudete mlčet, nýbrž to půjdete reklamovat...

Každopádně abych se vrátila k mým pracovním pozicím..... Přemístili mě na restauraci jako hostesku (3 dny v týdnu) a na Gift Shop (2 dny v týdnu). Tam jsem "vydržela" tři týdny, protože Američanka, kterou zaměstnali nahoře na snídaních pro VIP jim s tím sekla..... a vůbec se jí nedivím..... mít tu možnost, tak jsem jim s tím sekla už po dvou týdnech taky... Kdo jiný by tam tedy měl pracovat než já... :-D Takže jsem se tam tak na pět týdnů (místo slibovaného jednoho) vrátila. Nevěřila jsem však svým očím... Sortiment v bufetu se změnil a znenadání odpadla spousta povinností. Hadrové ubrousky nahradily papírové (odpadlo tedy jejich skládání), skleničky nahradily plastové kelímky (odpadlo tedy leštění skla), kávové lžičky se vyměnily za plastové (opět méně leštění), a tím že se přestalo servírovat teplé jídlo, odpadlo tím náročné stěhování "hot boxu" (vyhřejvaná skříň, aby jídlo nevychladlo) a spoooooooooousta nádobí.... no a také hosté.. Mnoho z nich se zkrátka stáhlo do restaurace, kde se teplé snídaně servírují, takže se množství zredukovalo tak na polovinu až třetinu. Těch pět týdnů jsem si opravdu vychutnala. Najednou jsem měla čas na konverzaci s hosty a většinou rán jsem proplouvala v pohodičce a klidu. Nevracela jsem se domů k smrti vyčerpaná a měla jsem spoustu sil na to, abych odpoledne trávila aktivně.. Najednou jsem měla na to trávit odpoledne se sousedy a jet např. na pláž! Management nebuzeroval, hosté mě měli rádi a dávali mi to najevo tím, že mě chválili nebo mou snahu oceňovali dýžky... Tak jsem se jen "s těžkým srdcem" vracela do nudného Gift Shopu.

Jako hosteska si vydělám o dolar na hodinu méně než mám ve smlouvě, ale na smlouvy se tady nehraje. Každá pozice má své ohodnocení a tak jsem si vyžádala, ať jsem alespoň většinu času na Gift Shopu, kde budu placená dle smlouvy: šéfová mi vyšla vstříc a na Gift Shopu sedí 4 dny v týdnu, na restauraci jeden. Zamíchal se mi tím trochu rozvrh práce: pondělky a úterky ranní (střídám ranní prodavačku), středa a čtvrtek odpolední (střídám odpoledního prodavače), pátky a soboty volno a neděle na restauraci jako hosteska. Tam mě plánujou na ubohých pár hodin (konkrétně čtyři až pět), takže je to opravdu vopruz brzo ráno vstávat, hnát se půl hodiny do práce a být tam "na chvilku" a ještě brát o dolar na hodinu míň..

Na Gift Shopu smím na odpoledních používat svůj notebook a protože tady máme wireless internet pro hosty zdarma, chytám si ho od recepce a aspoň mi to tu utíká. Dopoledne prskaj manažeři z jiných oddělení (resp. konkrétně jedna, co jí do toho nemá nic být), co si to dovoluju, že s sebou tahám vlastní počítač... Tak abych měla klid, říkám si Biance o "kreativní" práci, abych měla "alibi" a mohla ho tu mít.... :-D)))) Například jsem vyráběla leták na Halloween, nebo jsem na internetu vybírala příbory do restaurace.... Za tu chvilku práce ten zbytek směny online stojí, ne? ;-) :-D

Akce ŘIDIČÁK.. část druhá

14. září 2007 v 7:08 | Olča Olguita Ollie |  Formality
28. 8. jsem konečně mohla dokončit "akci ŘIDIČSKÝ PRŮKAZ" zúčastněním se jízd s přísedící inspektorkou DMV (Department of Motor Vehicals, Oddělení motorových vozidel). Všichni pracovníci zmíněného oddělení jsou strašně zvláštní zjevové. Když jsem spatřila mou inspektorku, myslela jsem, že už jsem neudělala, ještě předtím než si ke mně přisedla. Nejprve jsem údajně stála špatně v řadě, potom se jí nelíbilo, že jsem přijela bez doprovodu…
Před začátkem jízd je třeba zodpovědět x otázek a ještě předtím dokázat "způsobilost vozidla k provozu", tj. předvést, že všechno co má blikat - bliká, co má svítit - svítí, co má troubit - troubí. Vše jsem splnila, otázky bezchybně zodpověděla a tak jsem byla připuštěna k jízdní části. Nebudu popisovat průběh jízd, prostě jsem udělala. Měla jsem možnost udělat patnáct chyb a ještě bych prošla (některé chyby tedy automaticky znamenaly "NEPROŠLA", jako např. překročení rychlostního limitu, nezastavení na červenou, najetí na krajnici při couvání, neblikání při změně jízdních pruhů..). Měla jsem pocit, že jsem u školy překročila rychlostní limit a myslela jsem, že už nemám šanci, ale pravděpodobně tam asi byla dodatková tabulka (často bývá) "V přítomnosti dětí", protože paní neřekla ani popel.
No a tak mi nakonci řekla, že mám při změně pruhů zablikat, zkontrolovat zrcátka a ohlídnout se přes rameno, zda mě někdo nepředjíží (což dělám, je možné, že paní přišlo, že blikám dlouho? Čert ví, co se jí nezdálo…), že se mám vždy držet středové čáry a ne krajnice (ano, to mám návyk z Čech, držet se krajnice…) a že nemám zbytečně brzdit (zřejmě měla na mysli na neznačených křižovatkách, kde nebylo jasné, zda jsem na hlavní nebo ne - no já si radějc zabrzdím, než abych to do někoho řachla)… a toť vše. Líbilo se jí, že jsem za cyklistou zpomalila a neustále sleduji zrcátka. Takže čtyři drobnosti a plastová kartička dorazila za 14 dní! :-) Takže to je domaaaaaaaa!

Video ze seskoku!

6. září 2007 v 19:44 | Olča Olguita Ollie |  Volný čas
Tak mi právě přišlo to V I D E O z toho seskoku! V levém sloupci mám oblíbené stránky, tak stačí kliknout na "Skok z letadla, 25.8.07"..... ;-)
U "skokanských" obrázků taky plním resty a popisuji slíbené pocity v onen "slavný" den....

Zmíráme tu hicem...

4. září 2007 v 6:12 | Olča Olguita Ollie |  Volný čas
Ahoj z upoceného pekla!
Dřív to vážně nešlo.... Vím, že jsem slíbila, že se rozepíšu o té bláznivé sobotě, o řidičáku a tak vůbec, ale ono to teď nějak nejdeeeeeeeeee! Máme tu příšerný vedra... respektive, vedro by takové ani nebylo, kdyby nebylo tak strašně dusno.. Čtyřicítky se tu dají poměrně v pohodě snášet (svědčí o tom například to, že stále jezdím v Mercedesu, ikdyž mu nejde klimatizace), pokud je teplo "suché"... Což teď opravdu neníííí!
A tak jediné, co se dá v dnešních dnech podnikat popisuje výše vylepená fotka: P L Á Ž...! Vzduch na pobřeží osvěžuje stejně dobře jako mrazivě chladící oceán. Před dvěma týdny mi voda přišla podstatně teplejší, nebýt obrovských vln, nikdo by mě do tý lednice nedostal! Takové vlny jsem, na mou věru, v "bezvětří" nikdy nezažila! Tím, že přicházely z otevřeného, hlubokého, oceánu, nabíraly obrovských rozměrů. A západ slunce snad ani nemusím komentovat... :-D
Od neděle už jsem zase zpátky dole - ve směšném dárkovém obchodě a jednou týdně v restauraci jako hosteska. Včera jsme měli po návratu z pláže vyprahlo, tak jsem udělala mojita a mam pocit, že jsme se děsně zbořili. Ráno se mi vstávalo pod psa a celou šichtu jsem proklimbala - dvakrát jsem dokonce málem sletěla ze židle... :-D Doma jsem pak byla schopná padnout pod větrák a až do večera pod ním ležet.. Teď mi Tomasito nalil střiček a proto jsem se konečně zmohla na pár řádek....

Další články